Nadpis


Zpět

Veleliby

V Beckovské kronice čteme toto o původu Velelib:

Léta 779 Vícemil, syn někdy Mnohoslavův z Oskořína, byv člověk v tom kraji vzácný a mnohou maje čeleď, sám osobně s některými služebníky svými častokrát vycházeje, místa příhodného k stavení města tak dlouho hledal, až jednoho dne přišel na jedno návrší nedaleko Labe řeky, kdež veliká v lese louže byla, v které mnoho divokých sviní se kálelo; při kteréžto louži dal mnoho dříví posekati, širokou i dosti vysokou ohradu udělati a v ní mnoho domův dřevěných postaviv lidem je osazoval i přikázal, aby to město Vícemilov sloulo. Obyvatelé jeho pak vidouce, že ty svině divoké často se k tomu kališti, chtíce se v něm broditi navracují, Svinibrod to město jmenovali. Posledně pak Němci, oblibivše sobě to město, Čechy z něho vytiskly, je sami obývali a Nymburk jemu jméno dali. Při zakládání toho města byl jest mezi jinými nějaký Velelib, služebník Vícemilův nejvzácnější, a ten sobě také dvůr krásný postavil Velelib jej jmenujíc. Na tom také místě studnice čisté vody nalezena byla, která hojný pramen z sebe vydávala a těm všem obyvatelům za chutný nápoj byla, kteráž také Velelibka sloula.

Vypravování tomu dnes ovšem nevěříme, ale to důležité jest, že Beckovský (narodil se r. 1658), jenž staré zprávy pilně sbíral a Čechy procestoval, o nějaké tu vsi se nezmiňuje.

Také pan Aug. Sedláček domnívá se, že vsi tu nebylo.

Jisto však jest, že kostel zdejší již ve 14. věku byl farní. Nejspíše stál o samotě pro duchovní potřebu okolních vesnic, jako to určitě víme o kostele jesenickém, který stál původně osamělý mezi Jeseníkem a Oskořínem proto asi, aby občané obou osad měli k němu stejně daleko a který teprv koncem století 18. spojen byl s Jeseníkem nově postavenými familiemi. V knihách konfirmačních zachovala se jména zdejších farářů z 2. polovice 14. století.

R. 1354 dne 14. července ku presentaci pana Bočka z Kunštátu na faru ve Velelibech, uprázdněnou smrtí plebána Arnolda, presentován klerik Konrád z Schelzinberka. Tento a kněz Moric v Pněvicích vyměnili si vzájemné fary r. 1362. Po smrti Moricově 1374 stal se tu farářem kněz (clerikus de Dolecz) Zbraslaus. Po něm v r. 1380 dosazen sem ku presentaci Bočka z Kunštátu kněz Drunický.

R. 1392 po resignaci kněze Tomáše přeložen sem kněz Ondřej, oltářník při kostele P. Marie Sněžné v Praze. Kněž Tomáš šel na jeho místo. Když Ondřej zemřel, ustanoven ve Velelibech 1403 farářem Martin, kněz pražský.

V Sommrově topografii praví se, že byl kostel velelibský nejspíše ve válce husitské zbořen, a teprv 1735 znovu postaven. Věž po ohni 1820 obnovena. Bohoslužbu tu obstarávali kněží nymburští.

K záduší velelibskému patřilo r. 1553 dědin orných i s lukami za 2 lány. Ty zdělávali lidé ze Dvorů Velelibských.

Jako desátek platilo 8 osedlých ze Dvorův z každého lánu po 1 korci žita a po 1 korci ovsa, což činilo ročně 22 korce žita a 22 korce ovsa.

Z Čilce z každého lánu vycházelo do roka po 1 kor. žita a po 1 kor. ovsa; činilo celkem 13 korců žita a 13 korců ovsa. Rovněž tak zaznamenáno jest roku 1651.

R. 1713 měla zdejší záduš již toliko 35 korců polí pšeničných, 68 žitných a luk za 4 fůry sena a 2 otavy.