Zpět

Kolínsko

Životodárnou osu Kolínska tvoří Labe, které sem vstupuje u Týnce nad Labem a opouští je za Veltruby, když předtím z východní strany u Libice přijalo vody Cidliny. S Labem tu souvisela řada hospodářských odvětví - i vodní mlýny, valchy a pily. Řeka ovšem lidem ukazovala nejen dobrou, ale i zlou tvář. Když se při jarních táních nebo lijácích zvedla její hladina nad bezpečnou výšku, nebyla to už ona "třpytivá páska, v zeleni luk modrající se odleskem jasné oblohy", byl to nespoutaný živel, který se doširoka rozlil a dokázal ničit. To je dnes do značné míry zažehnáno regulac4 jezy a hrázemi. Kolínsko má i dávnou a slavnou minulost. Vždyť tu na úsvitu českých dějin sídlili Zličané, staroslovanský kmen na Kouřimsku. Oni zbudovali mohutná opevnění u Hryzel, Staré Kouřimi, šance u Křečhoře, hradiště u Libice. Starobylá Kouřim patří k nejstarším osadám v Čechách, také v písemných pramenech je zmiňována už roku 993. Ještě dlouho do středověku hrála Kouřim významnou úlohu, až ji zastínil Kolín. Přesto se kraji - ač měl od konce 18. století sídlo už v Praze dlouho říkalo Kouřimský. A mluvíme-li především o mlýnech, které ukazují už stará vyobrazení, ještě ve 20. letech 20. století bylo jen v Kouřimi 6 mlýnů. Dalším významným střediskem dnešního Kolínska s bohatou a slavnou historií je město Český Brod. Na území Kolínska, u Lipan, se však roku 1434 odehrála i bratrovražedná bitva, která ukončila husitské války. Přízeň Kolínským věnoval Jan Lucemburský i císař Karel IV. K ozdobě města Kolína patří chrám sv. Bartoloměje se dvěma osmibokými věžemi v průčelí ze 13. století a se zvonicí přistavěno u roku 1504.
Dnešní Kolínsko reprezentuje jak zemědělství, tak průmysl a doprava.

Mlýn Bukačov (Panský či Vojtěchovský mlýn) v Kouřimi

Říčka Výrovka neboli Kouřimka pramení nedaleko Uhlířských Janovic, napájela rybník Vavřinec a pod mlýnem Nouzovem vtéká do kouřimské oblasti. V Kouřimi do Výrovky ústí Ždánický potok, jenž poháněl tři malé mlýny. Těsně u města zdržovaly vody říčky čtyři jezy, které sloužily třem větším mlýnům.

Jedním z nich byl mlýn Bukačov. V Bílé knize práva svobod z roku 1804 je označen jako mlýn prostřední. A byl to panský mlýn, jak dokládají soudní záznamy z roku 1431.

Od 16. století se pro mlýn začíná užívat název mlýn Vojtěchovský, pravděpodobně po jeho majiteli či mlynáři. Jiná verze však uvádí, že název byl odvozen od blízkého kostela sv. Vojtěcha. Roku 1516 se na mlýně připomíná mlynář Vojtěch - mohlo jít o příjmení, které mlynář získal podle zasvěcení bukačovského kostela. Vojtěch získal obrovský majetek a vlastnil nejrozsáhlejší vinice a chmelnice na Starokouřimsku. Po jeho smrti spravoval majetek jeho syn Pavel a vdova Marta (ta zemřela roku 1597). Roku 1547 se Kouřim zúčastnila vzpoury stavů a po jejich porážce přišla o všechny své statky včetně dvou mlýnů. Jeden z nich, později zvaný Bukačov, a další nemovitosti po Martě Vojtěchové zčásti zdědily její dcery Mariána Hrázská a Ludmila Zlonická. Od Ludmiliny dcery Alžběty mlýn v polovině 17. století získal Václav Ferdinand z Větřiny, jehož rodina držela statek Diblíkov a měšťanské domy v Kouřimi a Českém Brodě. Jeho manželka mlýn roku 1680 prodala Jiřímu Vojtěchu Bukačovi. A od těch dob nese mlýn název Bukačov.

Po Bukačově smrti roku 1689 se mezi jeho syny a dcerami rozpoutal boj o dědictví, který přetrval až do roku 1724, kdy Bukačov konečně vysoudil J. Veselý, manžel jedné z Bukačových dcer. Mlýn byl pak pronajímán a nájemci se postupně staly mlynářské rodiny Němečkova, Chaloupkova a Rýslova. V roce 1755 jej koupila rodina Šmejkalova, která ho držela 99 let. Potom byl jeho majitelem Jiří Pleskot. V 60. letech 19. století mlýn Bukačov získal Jan Kavan, po něm rodina Miškovských, která jej na konci století přivedla ke krachu. Posledním známým majitelem mlýna byl Augustin Bejšovec.

Mlýn Pod skalou v Kolíně

Polabské mlýny v Kolíně stávaly na místě bývalého mlýna Pod skalou, tj. v dnešní kolínské čtvrti Zálabí, kde se v minulosti rozkládala ves Mnichovice. První zmínka o něm pochází z roku 1285, kdy vypukl spor mezi Oldřichem, synem mincmistra Ekharta, a sirotky po Oldřichovu bratru Fridrichovi. Dědický svár o mlýn rozhodoval sám český král Václav II., který rozhodl ve prospěch sirotků. Poté mlýn patřil střídavě kutnohorským mincmistrům a mnichům cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory. Byl prý výnosný, a proto býval předmětem zástavy. Například od roku 1379 byl v zástavě Martina Rotleva, v letech 1377-82 kutnohorského mincmistra.

Za husitských válek byl mlýn vypleněn, ale později obnoven. Uvádí se, že husitský hejtman Jan Čapek ze Sán roku 1432 "odevzdal Kolínským ves Křečhoř se vším příslušenstvím, též pustý mlýn Pod skalou za Labem". Po bitvě u Lipan 30. května 1434 nechal císař Zikmund 18. listopadu téhož roku mlýn nebo to, co z něho zbylo, knězi Bedřichovi z Kolína.

Od roku 1437 patřil mlýn Pod skalou pod správu města Kolína. To jej roku 1491 "zvětšilo na strojích o 3 kola".

O rok později jej mlynář Matěj prodal za 350 kop grošů českých Janu Rejholcovi z Hradce, po němž mlýn zdědila dcera Jana, provdaná za měšťana Jana Matrase. Roku 1520 jej za 475 kop získal Jan Střelec a v roce 1525 jej vdova Dorota za 450 kop prodala vladykovi Václavu Popelovi z Vesce. Od něho mlýn roku 1528 za tutéž částku koupil mlynář Václav Motáček. Po jeho smrti roku 1551 mlýn připadl vdově Anně, která se provdala za sedláka Bartoloměje. Za jejího hospodaření mlýn zchátral, Motáčkovi synové Jan a Pavel jej neměli za co opravit, a tak jej 14. května 1573 prodali Kolínu za 620 kop s tím, že Jan Motáček zůstane na mlýně chasníkem. V roce 1587 byl "ve rvačce s Pavlem Kurkou, nezbedným synkem městským, zabit".

Obec Kolín dala roku 1590 u mlýna Pod skalou postavit valchu a roku 1592 zařízení, které z mlýna "hnalo vodu do věže staré bašty, na skále výš trčící", odkud pak "šla labská voda po mostě železnými trubami do města". V roce 1633 švédské vojsko mlýn a celé zálabské předměstí obrátilo v prach a popel. Obec však mlýn záhy opět postavila a pronajímala jej.

Roku 1756 muselo dojít na zařízení i budově k nákladným opravám. Obec na ně vydala 2 000 zlatých, ale to nestačilo, bylo zapotřebí ještě dalších 800 zlatých na "upravení šejdovny, povodníku a pily". Tyto peníze se už nesehnaly, a tak primasu kolínskému Josefu Lysanderovi, konšelům a starším nezbývalo než mlýn Pod skalou 17. března 1758 prodat mlynáři Josefu Šalandovi za 4 000 zlatých, "k dědičnému platu 700 zl. ročně a odvádění výročních vánoček, martinských husí, švábských krup a pecnů z nového žita, jak potud vždy ze mlýna dávalo se děkanu, císařskému rychtáři, radním a starším i syndikovi". Mlýn byl tehdy kamenný, krytý šindelem, měl 6 složení moučných, jedno kolo s 5 stoupami, jedno kolo s jahelkou, povodník, pilu a valchu, dále mlynářský byt, chlév, konírnu a role pod 12 korců a louku s jednou fůrou sena.

V roce 1759 mlynář Josef Šalanda zemřel a vdova Voršila prodala mlýn Pod skalou zpět Kolínu. Kolínský primas Pábíček jej roku 1778 znovu prodal za 4 800 zlatých a 460 zlatých stálého úroku mlynáři Janu Tesánkovi z Pardubic. Je zaznamenáno, že tento mlynář dobře hospodařil a velmi se zmohl. Když roku 1792 zemřel, vedla mlýn nejdřív vdova Josefa a pak syn Vincenc. Ten jej roku 1803, "maje hojný statek při městě Kolíně", prodal za 61 000 zlatých (papírových) Josefu Dostálovi.

Dostál mlýn ještě téhož roku prodal za 64 000 zlatých Josefu Jelínkovi, mlynáři v Přívorech u Mělníka, od něhož jej roku 1805 koupil za 71 000 zlatých pečický mlynář Jan Fiala. Téměř obratem, roku 1806, se majitelem mlýna Pod skalou stal Václav Rieger a o rok později jej za 97 000 získal Antonín Vrba z Kutné Hory. V té době měj mlýn 8 složení, jahelku a 2 povodníky a patřily k němu role a zahrady.

Vrba držel mlýn do Vánoc roku 1831, kdy ve věku 64 let zemřel. Dál tu hospodařila jeho vdova Františka, která zemřela v roce 1837. Mlýn zdědila její schovanka Františka šlechtična Schranzová z Voremberka, která se provdala za Pražana Karla Pštrosa. Tehdy k mlýnu patřilo ještě 20 korců polí, dvě louky a les ve Frankovcích. Schranzová mlýn roku 1846 prodala za 69 000 zlatých Josefu Lustigovi, dřevaři z Prahy.

Od roku 1851 mlýn s 9 složeními, jahelnou a 2 povodníky vlastnil Jan Radimský, který jej koupil za 72 000 zlatých. Roku 1864 přešel na Václava Radimského, poslance Zemského sněmu. V roce 1868 mlýn vyhořel, Radimský jej však nejen obnovil, ale i rozšířil a vylepšil tak, že se stal, jak je zapsáno, "pravou ozdobou břehu labského". Ani těžké katastrofy - zřícení labského jezu a poboření mlýnských budov velkou povodní v roce 1901 a obrovský požár v roce 1918 - nezhatily rozvoj mlýna Pod skalou. Když roku 1922 zemřel předposlední majitel Ladislav Radimský, zasloužil se o modernizaci mlýna v roce 1931 a dokončení stavby hydroelektrárny v Kolíně na Labi o výkonu 563 HP jeho následník O. Radimský. Roku 1936 bylo vzpomenuto, že zálabské mlýny v Kolíně jsou již 85 let v držení Radimských.

Hrobský mlýn v Kolíně

V Kolíně bývaly tři vodní mlýny. Jeden z nich stával v nejvzdálenější části Kutnohorského předměstí, kde se říkalo Hroby (Grob). To jméno skutečně souvisí s četnými starodávnými hroby, které se zde nacházely. (Dnes je v těch místech městské nádraží.)

O kolínských mlýnech je zmínka již v roce 1285 (viz mlýn Pod skalou), o Hrobském mlýnu se konkrétně hovoří 7. ledna 1306, kdy opat Petr prodal doktoru práva medicíny a fyzikusovi krále Václava IV. za 130 kop grošů pražských úroky ve vesnici Chotusicích u Kutné Hory a na mlýnech v Hrobech, Klavarech a Pod skalou, a v roce 1308, kdy zapsal klášterní platy i na mlýně v Hrobech bratřím Prokopu a Františku Edelreisovýrn. Něco podobného zopakoval roku 1414 opat Jakub, který prodal 10 kop grošů platu na mlýně a zboží v Hrobech Křišťanovi, zlatníku z Kutné Hory.

Doba husitských válek v českých zemích přinesla mnohé majetkové změny. Tak například 28. října 1420 zastavil císař Zikmund za 1 032 kopy mlýn Hroby a další statky sedleckého kláštera Habartovi z Adlaru. Když se však Kolína zmocnilo sirotčí vojsko, hejtman Jan Čapek ze Sán daroval 22. února mj. ves Křečhoř, dvůr Šotnov se všemi úroky a "pusté městiště mlýna za Labem pod skalou" kolínské obci. Ta pak mlýn spravovala od roku 1437.

Na začátku 16. století vedli kolínští městští spor s majitelem mlýna v Hrobech, zámeckým hejtmanem Janem Zapským ze Záp, protože dal silně zvýšit jez u mlýna. Město z toho mělo škodu, neboť zadržená voda zaplavila ves Tři Dvory i obecní lesy a louky. Hejtman nehodlal jez snížit, a tak se Kolínští obrátili na zemské úředníky, které král Vladislav II. Jagellonský pověřil dozorem nad korunními statky, konkrétně na nejvyššího hofmistra Viléma z Pernštejna, nejvyššího komorníka Jana ze Šelberka a další. Ale je psáno, že odtud se dočkali "jen hladkých slov".

Po mlynáři Matoušovi zdědil Hrobský mlýn roku 1512 jeho bratr, mlynář Blažek. Od roku 1535 jej po mužově smrti vlastnila vdova Voršila, rozená Nykvická z Popovic. Znovu se provdala, a to za mlynáře Jana Mokrejše, a mlýn roku 1554 odkázala svému synovi Pavlu Mokrejšovi, který své jméno přizdobil erbem a predikátem "z Popovic". Od něho mlýn roku 1581 koupil vladyka Jan z Vrchovišť a na Libenicích. Od roku 1593 tu hospodařil Pavel Hrabáně z Přerubenic a na Pečkách, který roku 1603 prodal "mlýn s obydlím, stupníky, pilou, zahradou, haltýři, ostrovem nad mlýnem, lesem ve Frankovicích za 1 000 kop grošů českých" obci Kolínu.

Roku 1645 nabídl primátor Kolína Janu Salazarovi de Monte Albano, majiteli hrádku Paďousy, Hrobský mlýn zástavou za půjčku 500 zlatých. Salazar nejevil zájem, a tak město neuspělo, i když snad nemuselo litovat, protože mlýn v Hrobech vynášel: roku 1654150 zl., roku 1669 180 zl., roku 1679 220 zl., roku 1689 262 zl., a to mimo zámecký úrok 59 zl. 30 kr.

V roce 1684 byl Hrobský mlýn značným nákladem opraven. Ale už nedlouho poté, v dubnu 1689 se Labe rozvodnilo, zatopilo okolí, podemlelo most přes Labe a pobořilo mlýn. Kolínský primas Kokovský sice dal jez i mlýn nákladem 85 zlatých opravit, jenže zdejší mlynář Matěj Černý zanedlouho zpozoroval v jezu trhlinu. Než mohl být opraven, hnuly se 20. března 1690 na Labi ledy a jez rozbily. Silně porouchaný mlýn se octl nasuchu. Obec rozhodla, že se už nic znova opravovat nebude a mlýnská kola, hřídele a další zařízení budou přeneseny do obecního mlýna Podskalského. Mlýn v Hrobech byl ponechán osudu, až zašel navždy.

Mlýn Pod městskou zdí (Podhradský, Podklášterecký, Podzámecký) v Kolíně

Osudy kolínského mlýna Pod městskou zdí - zvaného též Podhradský, Podklášterský nebo Podzámecký - jsou úzce spjaty s úděly ostatních mlýnů v Kolíně, tedy mlýnem Pod skalou a mlýnem Hrobským. Uvádí se totiž, že "roku 1285 všechny mlýny při Kolíně nabyl mincmistr kutnohorský Ekhart, leč dopustil se přestupku v dědičných záležitostech, král Václav II. ho potrestal a zkonfiskoval mu všechny statky, mezi jiným též mlýn na řece Labi a pod městem Kolínem ležící". Král pak kolínské mlýny prodal za 500 hřiven stříbra sedleckému klášteru. Když byl mincmistr později omilostněn, dostal od krále jako náhradu za konfiskáty 500 hřiven stříbra z kutnohorského důchodu. A sedlečtí cisterciáci, aby od něho měli pokoj, Ekhartovi darovali dalších 200 hřiven čistého stříbra pražské váhy.

Mlýn Pod městskou zdí zůstal tedy i po roce 1292 v majetku kláštera, a to až do husitských válek. Mezitím jej ale několikrát zastavil nebo jinak finančně využil. Tak roku 1362 opat Václav zapsal Heslinovi z Nového Kolína za 120 kop grošů týdenní úrok 24 kopy grošů ze tří mlýnů u Kolína, roku 1379 byl mlýn Pod městskou zdí v zástavě mincmistra Martina Rotleva, roku 1408 si cisterciáci vydlužili od bratrů Prokopa a France Edelreisových 200 kop českých grošů a týdně jim na úroku vypláceli 24 kopy grošů z výnosu kolínských mlýnů, jinému věřiteli, Křišťanovi, zlatníku z Kutné Hory, roku 1414 platili z téhož důvodu 10 kop grošů.

Za husitských válek byl kolínský mlýn Pod městskou zdí klášteru odňat a hejtman sirotčího vojska Jan Čapek ze Sán 22. května 1432 podělil jeho třetinami mlynáře Matěje, kolínskou obec a Jana Tetřívka.

Po porážce husitů zapsal král Zikmund 18. listopadu 1434 knězi Bedřichovi a jeho dědicům mimo jiné tři kolínské mlýny, jeden z nich byl Pod městskou zdí.

Roku 1468 byl tento mlýn v majetku krále Jiřího z Poděbrad, který jej i s věží (z vodní věže u mlýna proudila voda do města) odprodal Kolínským. Ti jej za 150 kop grošů v hotovosti a povinnost odvádět věčný úrok 6 kop grošů ročně a semílat 100 korců žita ročně pro zámek v Kolíně prodali královu služebníku a rourmajstrovi Václavu z Kolína. Čtyři roky poté však král Jiří prodej zrušil.

Před koncem 16. století, roku 1598, povodeň mlýn poškodila. V roce 1779 získal mlýn Pod městskou zdí mlynář Josef Mališ a k němu 35 měr familiárních rolí a 5 měr císařských luk. Asi v roce 1800 mlýn koupil Antonín Vrba. Tenjej roku 1808 přenechal Janu Fialovi. Tehdy měl mlýn sedm složení, boudu, konírnu a chléva jeho hodnota činila 70 000 zlatých. Patřilo k němu 40 měr zámeckých polí v hodnotě 10 000 zlatých, zásoby meliva a dobytek za 13 000 zlatých a městská proutnice za 5 000 zlatých. Po Fialovi mlýn vlastnili mlynář Kydlinovský od Hradce Králové a jeho manželka Josefa Střemchová, od roku 1826 Vincent Karabáč. Tento kolínský purkmistr v letech 1852-55 měl mlýn až do roku 1855, kdy se přestěhoval do Českých Budějovic, poté jej postoupil mladšímu synovi Antonínovi. To prý byl vzdělaný muž a vlastenec, bohužel zemřel už ve věku 42 let roku 1872 a bezdětný. Mlýna se ujal kolínský purkmistr Josef Formánek. Po něm jej spravoval jeho syn Vojtěch, který předtím absolvoval technická studia v Praze a Curychu. Ten u mlýna založil závod na výrobu strojů.

Písečný mlýn u Kolína

Mlýn zvaný Písečný býval při potoku v Ovčárech u Kolína. Soudí se, že vznikl na přelomu 18. a 19. století, neboť v registraci ovčárské rychty z let 1716-98, kdy v obci bylo 60 domů, o mlýnu zmínka není, zato v tzv. knihách rustikálních smluv z let 1804-48 se uvádí dům s mlýnicí.

Prvním majitelem, a zřejmě i tím, kdo ono stavení postavil, byl mlynář Dvoček. Jeho dcera Anna se provdala za mlynáře Františka Cabicara, jehož dědici po smrti 2. září 1828 byli vdova Anna, synové František a Vincenc i dcera Marie. V té době měl Písečný mlýn hodnotu 182 zlatých a 30,25 krejcaru. Každé z dětí dostalo třetinový podíl, tj. 60 zlatých a 50,25 krejcaru a Anna Cabicarová právo výměnku. Když se znovu provdala do mlýna v Bohdanči u Pardubic na panství Choltice, výměnku na Písečném mlýně se vzdala.

Od roku 1842 byl na ovčárském mlýnu mlynářem Jan Hájek. Postupně vyplatil dědice, tedy dceru, syny a vdovu Cabicarovy, a stal se vlastníkem mlýna. 9. června 1847 on a jeho matka Kateřina prodali mlýn za 2 000 zlatých Ignáci a Anně Danielovým z Pardubic. V podstatě však šlo o výměnu, neboť Hájkovi zase koupili mlýn Danielových.

Dne 25. června 1857 se Danielova dcera Anna provdala za mlynáře Jana Bydžovského. Na Písečném mlýně v Ovčárech hospodařili až do smrti (Anna Bydžovská zemřela 3. listopadu 1908 a Jan Bydžovský 2. října 1910). Jejich dcery Marie, Anežka a Žofie roku 1910 mlýn prodaly Adolfu Richtrovi. Byl to vnuk rytíře Františka Horského (1801-1877), známého zemědělského odborníka, který sestrojil a zdokonalil různé hospodářské nástroje a nářadí. Jako ředitel schwarzenberského panství v Ubějicích založil chmelnice, štěpnice, lihovar a olejnu. Proslulá ve své době byla jeho Polní kázání. V roce 1919 byl mlýn rekonstruován. Tehdy tam bylo jedno mlýnské kolo na vodu o průměru 4,2 metru, loupačka, francouzský kámen a jedna válcová stolice. V roce 1922 mlýn převzal stát, ale za čas byla tato správa zrušena. Po smrti Adolfa Richtra se majitelkami mlýna staly jeho dcery Zdeňka a Aglaja Richtrové - až do roku 1948.

Za druhé světové války zde mlynařil Janecký. Po znárodnění mlýn koupil mlynář Tichý, který v něm pobýval až do roku 1973. To však mlýn již nebyl v provozu. Po Tichém se tu usadili Václav Brodský (do roku 1979) a Otta Hurda. Ten bývalou mlýnici přestavěl na rekreační objekt a mlýnské obytné stavení - staré 200 let - jednoduše zbořil.

Písečný mlýn dobře znal básník Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frída). Do Ovčár k faráři A. Kolářovi, který byl bratrem jeho matky, přivezl čtyřletého Emila na fůře uhlí jeho otec Jakub Frída. Chlapec tady prožil několik let a školní prázdniny v roce 1862. ,,1 do lesní samoty ovčárského mlýnku zašel Vrchlický za panem otcem i panímámou Bydžovských i za jejich třemi sličnými dceruškami, aby si s nimi hrál. Na zpáteční cestě ležel často sám pod mladým doubkem, který dnes jako velikán vzpomíná na svého druha v mládí a je nazýván Vrchlického dub," vypovídá vzpomínka.

Mlýn Klavary u Kolína

Poblíž Kolína je mlýn zvaný Klavary. Místo je připomínáno v souvislosti se župním hradem Oldříšem, k němuž prý patřívaly čelední dědiny Kravaře, Koňárovice, Ohaře a Chrčice. Za husitských válek Kravaře zanikly.

O Klavarském mlýnu je psáno, že jej založil se svolením Hynka z Dubé Martin Žibřid a mlynářská práce byla svěřena Kundrátu Kurtfruntovi. Ten byl povinen odvádět z mlýna dvě pětiny výnosu a mimoto každoročně ,,8 vepřů po 7 neděl se vykrmovalo pro pana Hynka z Dubé".

Zda však byl zmíněný rok opravdu počátkem Klavar, nebo zda tehdy tento mlýn vznikl na základech předchozího, který podle některých známek mohl pocházet již ze století 12. (nebo dokonce 10.), nedá se s určitostí doložit. Naopak bezpečně se ví, že Hynek z Dubé prodal Klavary už 12. října 1290 klášteru v Sedlci. Tomu pak patřily do roku 1437, kdy je císař Zikmund cisterciákům odňal a zboží jako zástavu postoupil knězi Bedřichu ze Strážnice. Roku 1454 mlýn spravovala královská komora. V roce 1556 se klavarský mlýn dostal do majetku rodu Karla staršího ze Žerotína. Žerotínové si jej příliš nehleděli a roku 1581 jej za 80 kop prodali rytíři Mikuláši Hlaváčovi z Vojenic a Cerhének. V opraveném mlýně hospodařil mlynář Michal, který nejen mlel mouku, ale začal ve velkém vyrábět i kroupy, na nichž zbohatl.

V třicetileté válce, roku 1629, mlýn lehl popelem. Znovu jej postavili příslušníci šlechtického rodu Hlaváčových. Majitelka Johanna Ludmila Hlaváčová, rozená Šléglová ze Šicndorfu, po ovdovění znovu provdána za Viléma Střelu z Rokycan, odmítla po třicetileté válce nejen zaplatit za Klavary 287 zlatých 27 krejcarů, ale i odvádět roční plat 2 kopy 2 groše. Soudní při však prohrála, neboť mlýn byl poddanský.

Dalším majitelem Klavar byl Vratislav hrabě ze Sternberka. Ani on nedosáhl osvobození od plateb. Když pak bylo potřeba opravit jez, požádal s odvoláním na poddanství mlýna královskou komoru o příděl 100 dubových kmenů pro sdělání skříní na jez a 100 sáhů kamene na jejich vyplnění. Dostal však pouze kmeny do základů jezu, ostatní si musel pořídit na vlastní náklady. Pří cerhenickém panství zůstaly Klavary do roku 1848, ale už od počátku 18. století na nich soukromí mlynáři získali dědičný nájem.

Zaznamenány jsou kupní smlouvy z 6. dubna 1811, 28. září 1829, 5. července 1831, a konečně z 3. prosince 1843, kdy mlýn koupila rodina Slánských. Mlynář Slánský stál tehdy i v popředí veřejného a vlasteneckého života kraje a mlýn přivedl k rozkvětu. Po jeho smrti jej převzal syn Břetislav. Ten však mlýn s 50 měrami pozemků a 5 měrami sadu prodal 5. února 1918 Františku Procházkovi.

Dne 20. února 1920 Klavary vyhořely. V té době měl mlýn v nájmu starokolínský mlynář Loupal. František Procházka postavil mlýn nový, v roce 1928 vybavený moderními stroji a v únoru 1929 daný do provozu. Denně zpracovával 4 vagóny obilí.

Tuchorazský mlýn

Jižně od Českého Brodu leží Tuchoraz. Obec je to starobylá, zdejší kamenná věž je pozůstatek hradiště zbudovaného v roce 1474, kterému se ale říkalo "hradby svatováclavské", neboť se tu prý setkal sv. Václav s knížetem Radslavem Zlickým. Poblíž stával hrad, který však byl v 18. století "do základu zbořen". Z tuchorazské kroniky se dovídáme, že 12. listopadu 1895 si zdejší věž prohlédl univerzitní profesor Tomáš G. Masaryk, který večer téhož dne měl v Českém Brodě přednášku o Karlu Havlíčkovi Borovském.

V Tuchorazi je u rybníka mlýn. Prastarý záznam jej líčí takto: "Předně jest zděný všechen a stavěný pod hrází rybníka Tuchorazského od poledne na půlnoc. Složení s koly vodními, palečními a jinými potřebami troje. Totiž: mlýny pro mletí mouk náležitě spraveny dva, jahelka jedna. Při hřídeli od jahelky pocházejícího stupy s štokem dřevěným tři." Nad mlýnským zařízením byl další strop, z něhož se sypalo obilí. K "straně půlnoční" byla šalanda s dvěma okny a zděná komora. Celý mlýn byl pokrytý šindelem i "po obou stranách svislých, polední a půlnoční, zapobíjený". Ve mlýně bylo pět oken a patery dveře. Za mlýnem na západní straně u lednice byly vantroky, kterými se přiváděla na mlýn voda z Tuchorazského rybníka.

Tuchorazský mlýn mohl být založen počátkem 18. století, jak naznačuje letopočet 1718 na bráně mlýna, kteráje chráněnou památkou. Mohl však stát již předtím a ve zmíněném roce mohl být jen přestavěn či obnoven.

O jeho nejstarších obyvatelích se zprávy nedochovaly. Víme jen, že v polovině 19. století tu byl mlynářem Jakub Čančík, který vlastnil nejen mlýn, ale i chalupu čp. 7. Za něho byla v roce 1864 při povodni protržena hráz rybníka a voda vzala i mlýnské kolo. Tuchorazští občané se k mlynáři zachovali solidárně - pomohli mu navézt materiál i postavit novou hráz. Následně mlýn převzal Čančíkův syn, který Thchorazský rybník vypustil a na vzniklém poli začal pěstovat zeleninu, ale s nepříliš velkým úspěchem. Zato pro ovocné stromy nebyl tehdy mlýn ani vidět. Vysušení rybníka a úprava mlýnského náhonu stálo 4 000 zlatých. Josef Čančík, syn, v roce 1884 mlýn prodal mlynáři Herfurtovi. Po něm přišli ještě další majitelé.

Od roku 1928 vlastnil Tuchorazský mlýn Karel Baška. Pracoval v něm až do 12. 12. 1961, kdy pro nemoc musel živnosti zanechat, a od té doby je mlýn mimo provoz. Zdejší lidé na pana otce vzpomínají jen v dobrém. Přestože za nacistické okupace byl sámjednou nohou v kriminále, spoluobčanům velice pomáhal. Tehdejší kronikář Vladimír Vavera dodává: "Proto ruku na srdce a smeknout před mlýnem pana Bašky!"

Když mlýn v roce 1962 převzaly Čs. pekárny, bydlil tu jejich zaměstnanec J. Němec. Dnes je vodní mlýn v Tuchochrazích čp. 17 - respektive jeho brána - chráněnou památkou (od roku 1987).

Kdysi, když se mlýn jen pronajímal, odváděl z něho mlynář ročně tři vepře nebo za každého nedodaného po 6 zlatých 10 krejcarech, tj. dohromady 18 zlatých 30 krejcarů, žita 46 korců pražské míry a žitných otrub 20 korců. Mletím k Tuchorazskému mlýnu příslušely obce Tuchoraz, Masojedy, Štilice, Přehvozdí a Doubravčice.

Mlýn Podměstský v Týnci nad Labem

O mlýnech v Týnci nad Labem se píše již roku 1306, kdy zdejší pán Jaroslav z Choltic "dává oba břehy pod městečkem Týncem Hodkovi dědičně pro výsadní zařízení mlýnské o 2 kolech, aby za to platil 1/2 hřivny z kola ročně, načež je vůbec vybavuje z pravomoci konšelské". Jiné prameny uvádějí, že "z knížecích rukou dostaly se ve 12. století do majetku johanitů a počátkem 14. století klášteru sedleckému a roku 1339 opět jemu dovoluje král Jan, aby zřizoval si mlýny z té i oné strany řeky, co zřídí, buď osvobozeno veškeré berně". Kde však tyto mlýny byly a který z nich je Podměstský, těžko zjistit.

V roce 1574 se u královské komory ucházel o mlýny. Jeden z nich byl Podměstský, Jan Libenický z Vrchovišť a na Libenicích. Pražský purkrabí sice souhlasil, ale hejtman na Pardubicích Jiřík Adlspach z Damstorfu roku 1578 píše komoře Království českého, že "k tomu, aby pan Libenický koupil i druhý mlýn, by souhlas neměl býti dán".

V roce 1602 byl Podměstský mlýn již majetkem Týnce, neboť měl obecního nájemce, jímž byl mlynář Václav Jirásek. Patrně to nebyla dobrá volba, protože to byl člověk, který "Týneckým k nevoli, pojezdům a škodám příčinu svým nepravdivým a jich na poctivosti se dotýkajícím mluvením dal. Za ty škody a outraty má jim v sobotu po Družebné neděli léta toho 1602 při zapsání této smlouvy 6 kop grošů českých složiti a k tomu povinen bude toho dne v šatlavě pardubské se postaviti a tím vězením za dva dni a noci vytrestán pro svou nešlechetnost býti."

V roce 1615 byl obecní Podměstský mlýn opravován. Zřejmě jej poškodila povodeň, neboť v záznamu o výši nákladů 6 kop 38 grošů 4 denáry na jeho opravuje zapsáno: "...více dáno od spravování slupi po velké povodni pokažené." Podstatně nákladnější byla oprava už velice zchátralého obecního mlýna - jeho pachtýřem byl mlynář Franz Veselý - dokončená 2. července 1692. Stála 138 kop 3 grošů 2 denáry.

Za nájemce mlynáře Koudelky mlýn vyhořel: "...ze stupníka oheň vyšel, zdaližby skrze neopatrnost mlynáře nájemního toho času Jana Koudelky, aneb skrze zlost lidskou se státi mělo, dokonale věděti se nemůže." To se stalo 28. února 1723. Ale již deset dnů po požáru mistr tesař Ondřej Frut ze Zbraslavic Podměstský mlýn opravil. V té době byl mlýn dřevěný, protože se píše: "...při kterémžto mlýně 7 kolů beraniti a 2 podvály na ty koly dosaditi, 7 sloupů vázaných k vodě, na kterých trámy ležeti budou. Vrch 5 vitířův v něm, celý šindelem pobitý, s jednou lomenicí, futer 7 dubových, schody jedny nahoru a podrošt sloup velký dutý a druhý malý u zdi čtyřhranný, za kteroužto práci svou často psaný Ondřej Frut od poctivé obce dle contractu tohoto učiněného 80 zl. a jeden sud piva dostati má."

Za Jana Koudelky byla 1. července 1732 provedena ještě úprava mlýna v "nové hranici vodní", což byla povinnost nájemce obecního mlýna.

Dne 16. srpna 1764 si Podměstský mlýn pronajal Václav Krátký za 720 zlatých ročně. Mlýn měl 5 složení, 9 stoup a 1 jahelku. Od roku 1777 jej měl na dva roky v nájmu Jakub Valzek z Opočna. V roce 1779 obecní Podměstský mlýn získává za 300 zlatých Jan Klicpera. V roce 1783 u něho postavil pilu.

Roku 1876 však mlýn do základu vyhořel. Protože jeho majitelé Vojtěch Janovský a jeho syn Jan neměli na opravu dost peněz, odkoupila spáleniště banka. Dne 31. 5. 1878 spáleniště s pozemky ve výměře 16 jiter pak koupil v dražbě za 39 035 zlatých Ferdinand Perner. Podměstský mlýn byl opraven a ve 20. století dostal elektrický pohon.

Mlýn podskalský v Týnci nad Labem

V Týnci nad Labem stával na protější straně řeky proti mlýnu Podměstskému mlýn Podskalský. Jeho počátky se vztahují až ke králi Janu Lucemburskému, který povolil opatovi sedleckého kláštera, aby "na obojím břehu Labe vystavěl k dobru kláštera mlýny".

V roce 1574 Jan Libenický z Vrchovišť a na Libenicích koupil Podměstský mlýn a roku 1578 přes protesty pardubického hejtmana i podskalský.

Roku 1615 vlastnil podskalský mlýn Petr Šusterka, jehož rod tu seděl ještě roku 1727. Tehdy se muselo žádat o kdeco, a tak je zapsáno, že "Šusterka žádá o povolení nového stupníku", a jinde, že se "povoluje, aby Petr Susterka na tom již nově přiděleném stupníku rosu černou a jiné vaření na budoucnost dělati mohl a právo na to měl". (Rosa je zrno menší než proso nebo pohanka, zevně žluté, uvnitř bílé a chuti rýžové.)

Při podskalském mlýnu zřejmě byla pila, protože v 80. letech 18. století se uvádí: "Když však po třech letech podskalní mlynář chtěl obnovit svou shořelou pilu, mlynář Klicpera se postavil proti tomu." 23. dubna 1763 je zaznamenáno, že v noci mlýn i se stupníkem a špýcharem vyhořel a "mnoho obilí v prach a popel obráceno". Roku 1722 byl nájemcem Podskalského mlýna Andreas Kross z Kutné Hory a v roce 1786 František Housa, jehož syn byl posledním opatem Sedleckého kláštera.

Čtyřicet let nato je mlýn charakterizován jako chatrný, takřka na spadnutí. V tomto stavu jej i s obytným stavením čp. 142 20. 2. 1826 ve veřejné dražbě koupil Václav Radimský. Aby mohl provést nákladné opravy, musel se spojit s Josefem Hudcem. Dokládá to i nápis ve mlýně: "S nákladem pana Ad. Václava Radimského, mlynáře týneckého a horeckého, a verkmistra Josefa Hudce, Léta Páně 1828."

Od těchto majitelů 1. 11. 1836 koupili mlýn i s domkem čp. 142 Václav a Antonie Pernerovi za 21 500 zl. conv. mince a s doplatkem 324 zl. 11 kro šajnů. Pernerovi v roce 1846 přestavěli mlýn a roku 1849 obytné stavení. Bylo konstatováno, že "stavitel mlýnů F. Káš z Prahy postavil v této novostavbě umělecký, ale ještě ne zcela dokonalý mlýn."

Dne 30. ledna 1862 se za dlouhodobých vydatných dešťů "rychle zdvihly ledy na Labi a po velké bouřce, která se tehdy přehnala nad Polabím, stoupla na řece voda, takže 6. února vnikla zadním oknem do stupníku, odtud do šalandy a dál do mlýna, až do výše prvního dvora. Nato 9. února voda klesla a přišly mrazy, voda zmrzla, takže ve stupníku byla lednice. Čtrnáct dělníků deset dní vysekávalo led a házelo jej do Labe. Proto mlynář dal navézt první dvůr do úrovně druhého dvora, kde byly stáje, chlévy, stodola a kůlna."

V roce 1869 Václav Perner předal Podskalský mlýn svému synu Ferdinandovi. Později byl mlýn zrušen.