Zpět

Správa

Čechy v dávných dobách v ohledu politickém měly rozdělení dvojí, větší kraje, menší župy. Několik žup tvořilo kraj. Krajem bylo i Boleslavsko. Částí jeho byla župa Havraňská. Nazývala se tak od Havraně, hradu severovýchodně Nymburka. Na severu sahala za Libáň, na západě k řece Jizeře. V církevním ohledu rovnaly se krajům archidiakonaty, župán děkanáty. Politicky župu spravoval župan, církevně děkam. R. 1364 uváděl děkam havraňský kněze Havla na faru ve Vyklekách.

Částí bývalé župy Havraňské je soudní okres Nymburský. Na půdě jeho vedle král. města Nymburka rozkládalo se ve stoletích minulých zcela nev částerčně patero panství (mimo nepatrný díl Dymokurský) a tři statky. Majitelé panství a statků vládli poddaným neomezeně.

Jménem vrchnosti řídil správu panství přední úředník. Na panství Benátském, Lyském a Poděbradském, pokud byla to panství komorní či královská, byl to hejtman; na jiných panstvích direktir, na Kovanicích správce. Vedle nich spravovali panství purkrabí, jisticiár, actuár, úředník sirotčí, důchodní, obročí a j.

Selské usedlosti se dědily. Hospodář se svolením vrchnosti mohl živnost svou postoupiti, ji celou neb část prodati, po případě vyměniti (frajmarčiti). Smlouvy o tom zapisovány byly do knih zvaných purkrechtních, které takto staly se knihami gruntovními.

Jindřich, purkrabě z Donína a na Benátkách, založil 1568 purkrechtní knihy, do nichž vepsal: "Tato registra purkrechtní jsem dal založili na ten způsob, aby žádný trh, který se sem vpíše, žádné moci neměl, byť ouředníci moji jej sem vepsali, leč ten, který mou vlastní rukou podepsán bude, že jsem k tomu povolil. Takoví trhové mají býti vpisováni se všemi svršky dokolka i se všelijakým osetím".

Za zápis do knih gruntovních platil se poplatek zvaný laudemium či, jak v jedné pozemkové knize poznamenáno, zaslíbení. Za převod majetku na příbuzného placeno 2,5%, za převod na osobu cizí, aneb dál-li se převod z trestu, platilo se 5% odhadní ceny majetku. Poplatek tento vyskytý se však teprv od konce století XVIII.

Nemohl-li otec pro sešlost věkem či pro jinou příčinu hospodařiti, prodal živnost buď synu neb dceři za cenu menší, buď cizí osobě za větší obnos. Když Frant. Javůrek v Budiměřicích 1792 živnosť svou synům odevzdával, poznamenali o něm, že již šestou ženu má a velmi sešlý jest. Vdova Jechová v Hořátvi postoupila 1746 živnost Vokněrovi, když sama, majíc syny příliš nezdárné a sobě neposlušné, hospodařiti nemohla. Kupní cena a závdavek nikdy se neplatuly najednou, nýbrž po malých částkách ročně se splácely a sice vždy při tak zvaných výročních soudech, které se v určitý den za přítomnosti úředníků a rychtářů pravidelně v zámku, řídce v té které vsi v rychtě konaly. Splátky přijímala vrchnost a rozdělovala je (propouštěla) jednak otci, jednak splácela jimi spravedlnosti (podíly) bratrům a sestrám hospodářovým či jiným věřitelům (nápadníkům).

Soudy výroční dály se u nás jednou do roka a byly zřízeny za tím účelem, aby se na nich rozhodovaly spory poddaných mezi sebou.

Právně náležela živnost nejmladšímu synu, a nebylo-li toho, tedy dceři nejmladší. Byl-li dědic nedospělý, mohl ujati hospodářství bratr neb sestra starší, ale jen do dospělosti nejmladšího. Pak je museli odevzdati. Mohli si však právo dědického od pravého dědice ukoupiti, což se státi muselo před knihami purkrechtními. Rovněž vdova, neb provdala-li se opět, tedy otčím směl jen do určité doby hospodažiti a pak pravému dědici (pastornímu synu neb dceři) hospodářství podstoupiti. Ku dalšímu živobytí dostalo se otčímovi buď výměnku sypného, buď bylo pro něho něco polí od živnosti odděleno, někdy toliko do jeho smrti,. někdy, a to měl-li své vlastné dítky ještě nezaopatřené, i dědičně. Jan Novák v Lánech přiženil se r. 1777 ku vdově do č. 12 s podmínkou, že co nahospodaří a uplatí, mezi něho a sirotky se rozdělí; on pak, až odevzdá chalupu nejmladšímu synu pastornímu, bude nějakým výměnkem opatřen. Někdy manželé slibovali sobě, že majetek, který kdo má a míti bude, spolčují. Vymínili však sobě každý zvlášť na statku jistý obnos, kterým svobodně vládli a jej komukoli poručiti mohli. Učinil-li hospodář kšaft, byl tento po smrti nebožtíkově publikován a po vypršení šestinedělního copu přicházel se svolením vrchnosti k vyřízení.

Jiří z Rosenfeldu v Bobnicích jsa nemocen, žádal 1579 hejtmana poděbradského, aby k němu vyslal úředníka, že by o svém statku rád pořízení učinil. Poslán k němu Ondřej Žlutický, sirotčí písař.

Poslední vůlí mohl otec i staršímu synu statek poručiti, kterýž povinen byl pak mladšímu dle uznání vrchnosti něco na penězích složiti. Osiřelý grunt býval domácími i okolními rychtáři a konšely prošacován a odhadnut. Odhadována byla toliko různá stavení a svršky, nikdy pozemky. Odhad usedlosti č. 15 v Jeseníku byl r. 1750 takovýto: domovní stavení mělo délky 36 1/2 lokte, šířky 8 1/2 lokte; stodola 17 1/2 lokte délky, 11 1/2 šířky. Dohromady 74 lokte po 2 kopách 30 groších - 185 kop. Polní nářadí 12 kop. Odhadní cena usedlosti = 197 kop grošů míšeňských.

Zemřel-li hospodář bez poslední vůle, vrchnost sama dědictví rozdělovala, hledíc pokud možno ku přání pozůstalých. Hlavní starost její byla vždy o dobrého hospodáře za tím účelem, aby roboty konati a daně řádně platiti mohl. Proto také na některých panstvích (jmenovitě na Lyském) za nového hospodáře museli se zaručiti rukojmové, že statku nebude spouštěti, nýbrž zlepšovati. Rukojmími byl pravidelně rychtář a konšelé; též otec mohl za syna ručiti.

Císař Rudolf II. vydal pro panství Lyské a Přerovské tento řád odúmrtí a nápadův:
"Rudolf II., z Boží milosti volený římský císař, uherský a český král.
Poctivý věrný Náš milý! Jakž se na panstvích Našich nejedny odoumrtí a nápadové přitrefují, protož chceme, aby takový řád držán byl, kdyby kdokoli z poddaných Našich prostředkem smrti z tohoto světa vzat byl, aby předkem nevybytí synové a dcery, též bratří a sestry po něm dědili. Nenašlo-li by se žádných nevybytých a nedílných synův a dcer anebo bratří a sester, tedy k tomu milostivě povolovati ráčíme, aby po otci a mateři nápad na dílné syny a dcery tolikéž po bratru dílném a sestře dílné na bratra dílného a sestru dílnou, kteréž by na panství Našem osedlí byli, nápad šel. Než kdyby žádných synův a dcer, tolikéž bratří a sester před rukama nebylo, tedy taková odoumrť a nápad na Nás a ne na jíné další přátele jíti má. Však co se poddaných, kteří v forštu sedí, dotýče, poněvadž od slavných pamětí císaže Ferdinanda a císaře Maxmiliána toho jména Druhého, pana děda a pana otce Našich nejmilostivějších, ta milost a svoboda jim dána a učiněna jest, aby statky po nich pozůstalé nejbližší krevní přátelé jejich, však ti toliko, kteří by na panství a gruntech Našich osedlí byli aneb osaditi se chtěli, dědili, při tom jich milostivě zůstavovati ráčíme. A protože věda o tom, tak jak již oznámeno jest při všech odoumrtech a nápadech na témž panství se zachovej, a na tom jistou a konečnou vůli Naši císařskou naplníš. Dáno na hradě Našem pražském l. 1584.
Poctivému Michalovi Albrechtyovi z Šontalu, správci Našemu panství Přerovského a Lyského, věrnému milému."

Přípis ten dopněn jiným téhož roku vydaným těmito slovy: "I poněvadž toho nicméně také, jak by v těch příčinách řád strany vdov držán a zachován býti měl, potřeba ukazuje, ráčíme k tomu (však toliko jako i strany svrchu psaných nápadův do vůle Naší císařské) milostivě povoliti, který by muž bez dětí umřel, a ten nápad nám náležel, aby zůstalé manželce jeho z toho statku při nejmenším třetí díl, tak také i mateři, jestli by dítky své přečkala, tolikéž třetí díl, ač by dobře hospodařila, vydán a ostatní dva díly při Nás a Nám k ruce zlstaveny byly. Podle čehož se tak chovati a na to svůk bedlivý pozor držeti věděti budeš. Na čemž také jistou vůli Naši císařskou naplníš."

Vrchnost na usedlosti hospodáře dosazovala, a nemohli-li dostáti povinnostem uloženým, či upadli-li v nemilost, byly jim živnosti opět vzaty. 1747 byl vzat statek M. Záhorovi v Hořátvi, když pro zlé časy řádně robot konati nemohl. 1726 musel Jan Kulich v Rašovicích prodati svoji chalupu, protože panské bažanty střílel a několikrát již trestán byl. V Budiměřicích 1753 byla vzata hospoda Hadačovi pro množství úředních výstupů a pro mordýřské přečinění. Jan Dyk v Čilči musel 1702 statek svůj, že nedbale hospodařil, z poručení vrchnosti otci vrátiti. Jinde si vymiňovala vrchonost živnost odníti, bude-li nad 2/3 odhadní ceny zadlužena.

Zdá se, že na Křinecku nebyli v tom ohledu tak přísní. Tak prodal 1680 Mat. Jiroušek v Jeseníku chalupu svoji dobrovolně, ač v kontraktu o něm napsali, že jest zlodějem generálním, na celém panství největším.

I jinak nakládala vrchnost s grunty svých poddaných jako se svými, tu je zvětšovala, onde zmenšovala, jak se jí ráčilo. V Sovenicích kolem r. 1680 byly veškeré větší statky sníženy na 12 kop 50 záhonů rolí. Ubranými pozemky zvětšeny byly živnosti menší. Stávalo se tak hlavně proto, aby rozmnoženy byly roboty. Zmenšeným statkům robot se neubralo, ale přidaly se živnostem zvětšeným.

Aby vrchnosti příjem svůj zvýšily, buď kupovaly, buď stavěly v osadách krčmy. S těmi spojeny byly zvláštní povinnosti, ale i zvláštní práva či výsady, proto sluly "krčmy výsadní".

Na krčmě Jana a Alžběty Mikšovských v Kostomlatech byly dle zápisu z r. 1821 tyto povinnosti:

Jiří Štěpánek ujal 1737 panskou hospodu ve Všejanech. Mimo platy tyto zvláštní povinnosti se mi zaznamenaly:
Za pivo a pálení (bez kterého obojího ani hodinu býti nesmí a je sám sobě voziti musí) týdně a nejdéle ve 2 nedělích vypláceti a žádných dluhů nedělati ani k placení se dáti napomínati; také jinými potřebami pro kuchyni k fedrování pocestných ano i ovsem, senem a slamou zaopatřen býti. K pocestným lidem a jednomu každému vedle stavu uctivě, též ve všem obchodi svém dle předešlých zápisů jako v měření a vážení věrně se chovati, žádných neřádův netrpěti, s podezřelými lidmi, zvláště s kacíři aneb zloději jaké srozumění míti, tím méně je přechovávati, nýbrž takové na všechen způsob pomocí rychtáře a práva hleděti zadržeti a tu, kde náleží, odevzdati. V čas služeb Božích ve dni nedělním a svátečním žádných schůzek a pitek netrpěti, nýbrž tak, jak na poctivého člověka a dobrého katolického křesťana patří a náleží, se chovati, aby velebnost Božská ani milostivá vrchnost nikdy uražena nebyla a příčiny neměla jej podle zasloužení bezelstně trestati, anebo dokonce z té hospody vypověděti, kteréžto právo mil. vrchnost sobě i na budoucí časy zanechává.

Naproti tomu nekonali krčmáři robot. Výsadní krčmy spojeny byly pravidelně s masnými krámy.
Vedle krčem zřizovaly vrchnosti pro užitek svůj pivovary, mlýny, kovárny, pekárny a j.

Veškeré mlýny na okrese mimo nymburské byly někdy panské. Vrchnost je pronajímala za určité platy a povinnosti. R. 1754 koupil Adam Jiřička mlýn Podchotuční u Křince. Kromě kupní ceny vázán byl těmito povinnostmi:

Zvláštní takové povinnosti ukládány i hospodářům. Jan Kundrát směl se přiženiti 1746 ku vdově po Dvořákovi ve Dvorech, bude-li jako dobrý a bohabojný hospodář dobře pro sirotky hospodařiti, živnost zvelebovati, dá-li dítky liternímu umění učiti, a bude-li je tak vychovávati, aby Boha znaly a jeho se bály.

V kontraktu Václ. Řeháka ve Strakách z r. 1770 čteme tyto povinnosti zvláštní:
Stavení v dobrém stavu zachovati, na oheň dobrý pozor dáti, podezřelých lidí, tuláků a tulaček nepřechovávati, cizí čeledi bez povolení kancelářského ve službě netrpěti, počestně a křesťansky živ býti.

Staré usedlosti čísel neměly. Označovány byly v knihách gruntovních jmenem majitele, ku př. "grunt Novákovský". Někdy ani příjmení hospodářovo neuvedeno na př. "grunt Jindřichův". Teprv na konci století 18. dostala každá usedlost číslo t. zv. militantní. Čísla ta byla však na počátku století 19. takřka všude změněna a usedlosti v knihách značeny pak čísly dvěma, starým a novým ve způsobě zlomku. Někde toliko jedním číslem buď starým, buď novým. Při některém kontraktu bylo číslo docela opomenuto, a proto ztotožniti usedlosti nynější se starými je mnohdy pracné, ano všude se ani nepodaří.

Hospodáři živnosti své často vyměňovali z příčin rozmanitých. R. 1718 Jan Dobřichovský vyměnil svůj vejjezdní statek v Hořátvi za usedlost Jiřího Mikše v Chvalovicích pro nedostatek čeládky. Více se tak dělo pro velké roboty. Nejvíce vyměňovány byly usedlosti v Lánech.

Ve vsích ustanovovala si vrchnost rychtáře, jemuž k ruce byli konšelé.

Jaké as povinnosti měl rychtář, poznáváme z přísahy, kterou skládati musel na panství Křineckém: "Já N.N. přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, blahoslavené Rodičce Boží, nejčistotnější Panence Marii a všem milým svatým, též vysoce urozenému pánu, panu Janu Rudolfovi, sv. ř. ř. hraběti z Morzínů, pánu N.N., J.M.C. skutečnému komorníku, mému milostivému a dědičnému pánu, že chci ve svěřeném mně ouřadu rychtářském tak dlouho, jak bych v témž ouřadu zůstával, po všechny časy ctně, věrně, šlechetně a poctivě se chovati, každému za spravedlivé činiti, žádnému nic nepřehlížeti, vdovám i sirotkům neubližovati, nýbrž jak nahoře dotknuto každému za spravedlivé činiti, ortele spravedlivě souditi, žádnému nic buď příteli neb nepříteli pro dary neb nedary nepřehlížeti, nýbrž kdybych, co by ke škodě mil. vrchnosti sloulo, zvěděl, to pokaždý představeným p. správcům vyjevit, k čemuž mně dopomáhej Bůh Otec, Syn a Duch Sv. amen."

Myslivec V. Jeřábek takto přísahal 1689: "Já Václav Jeřábek přísahám P. Bohu všemohoucímu a nejsvětější Rodičce Boží Panně Marii a všem milým svatým, též vysoce urozenému pánu, panu Janu Rudolfovi, sv. ř. řím. hraběti z Morzínu J.M.K. skutečnému komorníku: Jsouce mně od vysoce dotčeného milostivého pána, pana hraběte revír Tuchomský svěřený, že chci podle mé nejvyšší možnosti na takový bedlivý pozor dáti, žádnému nic, co by jmenovanému mému milostivému pánu škodě slulo, nepřehlídati, méněji sám nějakou škodu vymýšleným způsobem činiti, co zastřelím, buď málo neb mnoho od všelijaké zvěři škodlivé neb neškodlivé z vyměřených míst odváděti, od žádného škodlivého ptactva odjinud hlavy nekupovati, toliko co sám svým úředníkem zastřelím, odváděti připovídám. Čím mně dopomáhej Bůh Otec, Syn a Duch Sv. amen."

I šafář musel přísahati: "Já N.N. přísahám P. Bohu Všemohoucímu a nejsvětější Rodičce Boží Panence Marii, všem Božím svatým, že jsa od vysoce urozeného pána, pana Jana Rudolfa, sv. ř. řím. hraběte z Morzínů, mé milostivé a dědičné vrchnosti za šafáře ve dvoře N. postaven, jak dlouho tu zůstávati budu, vždycky věrně a poctivě se chovati, na pole a lika, aby se pořádně hleděly, dobrý pozor míti a žádnému nic nepřehlídati; dáleji mé milostivé vrchnosti při nejmenším jak od všelikého dobytka, též drůbeže, tak taky od všelikého obilí, též slámy a sena nic neodsuzovati, na pacholky věrně podle vší možnosti pozorovati, aby jim na voly danej šrot, pro koně pak oves neodstraňovali, nýbrž věrně a spravedlivě časem jim dávali a krmili a ni suma, aby nejmenší škoda milostivé vrchnosti nenásledovala, toho nikoli připustiti."

O sirotcích nařídil hrabě Špork, majitel panství Lyského takto: "Vdovám a sirotkům má se vždy ochrany dostati, zvláště zemrou-li dítkám rodiče, kteří nějaké jmění zůstaví. To má se bez prodlení sepsati, a aby se bezpráví nestalo, na bezpečné místo dopraviti, aby, když dorostou, věděly, kde toho hledati mají. Nezletilé dítky, jimž rodiče zemrou, aniž by zanechali majetku, mají u dobrých lidí vychovány a k dobrému vedeny býti."

Také o chudé starala se někdy vrchnost.
Fr. Ant. hrabě Špork nařídil, aby na panství Lyském, jako najiných jeho panstvích, ze zvláštní náklonnosti jeho k poddaným každého roku mezi chudé 200 strychů žita rozděleno bylo. Mělo se ho však dostati toliko nejpotřebnějším, jmenovitě těm, kteří vrchnosti někdy sloužili. Nikoli tedy zahalečům aneb cizím z jiných panství ani těm, kdo po celou zimu v panských stodolách mlátili a při krádeži často stiženi byli. Žito bylo děleno třikrát do roka vždy po 66 korcích. Den k tomu ustanovil pan farář, který dělení musel býti s rychtáři přítomen.

Za příčinou omezení požárů nařídil Špork, by vydala se rychtářům tištěná nařízení, dle nichž museli ve vsi komíny prohlížeti. Nečištění jich bylo prý hlavní příčinou, že namnoze celé vesnice a domy byly spáleny. Nedbalce měli udávati ku potrestání.

Jednou v týdnu býval úřední den, kdy sedláci za rozmanitými příčinami voláni byli do panské kanceláře. Aby nezameškali robot, dělo se to z pravidla v neděli -- ač proti výslovnému nařízení císař. z r. 1654. Hrabě Špork v té věci takto poručil:
"Jest při mnohých vrchnostech ošklivý zvyk, že poddaní celé týdny robotovati musí, že v neděli a ve svátek, kdy pobožnost a službám Božím věnovati se mají, úřední den se odbývá, a robota a jiné záležitosti se připravují, následkem čehož nejen Boží požehnání se nedostaví, ale často neštěstí přichází, aniž by lidé v něm Boží ruky pozorovali. To se na ných panstvích nedovoluje, a úřední den v sobotu se konejž."

Hlavní cesty (silnice) byly upravovány z výnosu mýt či cel. Tak Heník z Valdštejna a na Dobrovici žádal 1602 král. komoru Českou, aby mu znovu vysadila clo při městečku Křinci, kde velmi zlé a bahnité cesty jsou a kudy velká silnice běží. Hejtmanův kraje Boleslavského bylo přikázáno v ta místa vyjeti, vše očitě spatřiti a na to se vyptati, nebylo-li by jiným okolním sousedům takové vysazení cla na škodu a obtížení. -- Také Pavel hrabě z Morzína 1651 o podobnou výsadu se ucházel. (Arch. místodrž.)

V nejstarších knihách pozemkových jest výměra polí určena lány, 1/2 lány a 1/4 lány. Později počítali na kopy, korce, věrtele, mázlíky.

Lány byly rozmanité. Za krále Jana Lucemburského drželi Nymburští 116 lánů lesa, z nichž každý 72 měřice výsevku měl. V polovici 14. století založil Půta z Častolovic ves Stratov na necelých 18 lánech po 64 jitrech míry kouřimské (též se mluvívá o míře nymburské, turnovské a j.). Později měl lán z pravidla 12 kop čili 72 korce výsevku. Ani kopy nebývaly stejny. Kopou rozumělo se 60 záhonův rolí. Ty tvořily pravidelně 6 korců, na Loučeňsku jen 5 korců a na bývalém panství Vlkavském toliko 4 korce výměry. Korec = 4 věrtelům, věrtel = 16 mázlíkům. Lesy měřeny také na leče. Sloupče, lesa při Skrchlebích, bylo za 8 lečí zaječích. Jinak měřily se pozemky na zemský provazec, který měl 52 lokte pražské.

Denní hodiny počítali staří Čechové ještě v 16. stol. do 24. Šestá hodina večerní byla čtyřiadvacátá, sedmá večerní prvá. Nynější způsob počítání dvakrát po 12 hodinách je německý.

Odhady usedlostí dály se v rozmanité měně. Ve století 16. ponejvíce se jmenují groše české, které 1548 posledně raženy byly. Později zastupují je groše bílé. R. 1578 ražen byl též malý groš. Kopa malých grošů = 1/2 kopě bílých grošů. Bílý groš = 7 bílým penězům či denárům; Malý groš = 7 malým penězům. Bílý peníz = 2 haléřům. Vedle grošů platilo se také tolary a dukáty. Za císaře Rudolfa II. kopa čes. grošů = 2 tolarům = 1 dukátu. Ve stoletích 17. a 18. počítáno tu hlavně na groše míšeňské, které připuštěny byly do Čech 1469. Kopa grošů čes. = 2 kopám grošů míšeňských. Groše byla měna česká. Mimo tu zdomácněla u nás měna německá t. zv. rýnský zlatý, který = 60 kr., 1 kr. = 7 denárům rýn. Po r. 1623 vybíjeny tříkrejcarové groše, 20 na jeden zlatý. Tolar brán za 1 1/2 zlatého. Kopa grošů čes. = 1 zl. 10 kr. či 70 kr.; kopa míšeňská = 35 kr. Ku konci století 18. a počátkem 19. počítáno zde na číslo vídeňské. Později na číslo konvenční či stříbrn=. Jeden zlatý stř. = 2 1/2 zl. víd. č. V praksi brán 1 zl. rýnský za 1 zl. stříbra.

Následující řádky ukazují, kterak předkové popisovali hranice svých pozemků:
L. 1590 ve středu po neděli Jubilate stalo se porovnání přátelské a dokonalé mezi urozeným panem Václ. Březským z Ploskovic a na Kovanicích s jedné, a pány vyslanými na místě vší obce zdejší města Nymburka na Labi se strany druhé o grunty a louky k špitálu zdejšímu náležité, v kteréž se p. V. Březský vkládal a to takto: Počnouc od Labe místo mezníku je spletená vrba, kterou pletl Jan Nožíř. Odtud zdélí 4 kročejův jest kámen, mezník, v zemi zakopaný; tu měli pardus (trest metlami za různá provinění) Jan Chlumecký, postřihač, a Vít Lebeda z Kovanic. odtud přímo 24 kročeje jest dub, na němž 3 kříže vysekané. Od toho dubu nedaleko jest mezník, v zemi kámen, a odtud přímo na vaz velký, na měnž jsou 2 kříže. Tu měl pardus Václ. Jeptiška. Za tím vazem přímo jest kámen jeden i druhý v zemi zakopaný. K tomu druhému jsou 4 kročeje. Odtud na velký dub. Od toho jest kámen v louce. Potom na dub; jsou na něm 2 kříže. Odtud na dub velký, starý; jsou na něm 2 kříže, sekal je pan Jeroným Svatošek, t. č. primas. Potom pořád na ty všecky duby, jsou za mezníky vysázeny, a na nich kříže udělány. Jest jich 5. Odtud přímoc na dubec malej, jest osekaný; pod ním v zemi dvou kročejův do louky dolů kámen zakopaný. Měl tu pardus Pavel Mejtský a Jíra Katra, rychtář z Kovanic. dtud zase přímo k Nymburku na 2 dubce. Jsou spolu vysekaný a na nich 2 kříže. Potom nedaleko jest dub. Dále přímo na velký dub, který sám o sobě stojí. Na pravé pak straně jdoucí k Nymburku jsou dubové dva velcí s několika kmeny. Ti jsou vlastní Nymburských. Od toho dubu přímo na kámen v zemi zakopaný. Jest jich několik na příkopě.
Při tom byli pan Václav Březský z Ploskovic a na Kovanicích, Kátra, rychtář z Kovanic, Vít Lebeda, Jan Němec, Vondra Tkadlec, Tomáš Srb, Matouš Chalupník, všichni z Kovanic s jedné -- pan Jan Huňatý, J.M.C. rychtář, p. Jeroným Svatošek, primátor, p. Václ. Pregerger z Altenperku, p. Jan Colín, p. Matouš Lišnar, p. Jan Nožíř, Adam Všetečka, Václ. Jeptiška, Pav. Mejtský, Mikol. Banta, Marek Lazebník. Jan Votýpka, sousedé nymburští; Jan Chlumecký, postřihač, tesař Šimek, doktor Adam, obyvatelé, se strany druhé.