Konárovice
Asi v polou cesty mezi Kolínem a Týncem n. L. leží na straně zálabské ves Konárovice. V místech, kde u silnice je dvůr Labuť s několika jinými staveními, odbočuje k severu dobrá vozová cesta, po jejíž obou stranách kupí se stavení vesská se zahrádkami. Cesta zdvihá se prudčeji, až staneme na výšině 236m nad moře zdvižené. Hořejší část vsi rozkládá se dílem na poledním svahu, dílem na kraji zvýšené roviny výše vzpomenuté, kdež i stojí pěkný kostel, nová fara, prostranný zámek a stranou vsi úpravný hostinec „na Vinici“. Na svahu pod zámkem a kostelem je stinný libosad a rozsáhlá zahrada s několika sklenníky a výbornými školkami ovocnými.
S vrchu od zámku nebo Vinice překrásný jest rozhled po kraji. Od východního kraje obzoru, kdež spatřujeme Týnec i starobylý kostelík Zábořský, šine se oko k poledni přes modravé Železné Hory se zříceninou Lichnicí, utkví na bělavém zámku Kačině (Huse) i na památném Sedlci a zahledí se na žírnou rovinu k Čáslavi, jejíž štíhlá věž vyniká ze clony stromoví. Přímo před pozorovatelem vlní se tříhřbetá hora Kaňkovská, dále k západu Vysoká a kopce za Kbelem a Lošany, pod nimiž rýsují se věže Kolína a vine se stříbrný pás Labe; na východě zavírá obzor Bedřichov se štíhlým památníkem bitvy z roku 1757. Na severní straně vsi zaklopují obzor rozsáhlé a půvabné lesy.
Konárovice čítají (roku 1890) 123 obytná stavení s 863 obyvateli Čechy (91 na 1 km 2). Z těch jest 413 mužů a 450 žen. Svobodných 240 m. 212 ž., ženatých a vdaných 156 m. 155 ž., ovdovělých 17 m. 53 ž.; katolíků 850, evang. helv. 8, israel. 5; čísti a psáti znalo 317 m. 328 ž., jen čísti 1 m. 8 ž., neznalých 95 – 69 m. 114 - 65ž.; v stáří do 16 let 176 m. 170 ž., produktivních 197 m. 237 ž., přes 60 let 40 m. 43 ž. Dle zaměstnání jest: 8 obuvníků, 2 krejčí, 1 truhlář, 2 koláři, 1 kovář, 1 strojník, 6 tesařů, 2 košatináři, 30 zedníků, 3 kupci; ostatní jsou rolníci a lid dělný.
Katastrální rozloha zabírá 9,46 km 2. Z toho roli 454 ha 54 a 91 m2, luk 99 ha 85 a 70 m2, zahrad 29 ha 15 a 20 m2, pastvin 16 ha 28 a 49 m2, lesů 300 ha 60 a 14 m2 , zastavěné půdy 6 ha 39 a 37 m2, skal a písčin 8 a 99 m2, potoků, cest a hřbitovů 41 ha 83 a 68 m2.
Z toho patří velkostatku (2 dvory: v Konárovicích a na Labuti, a myslivna „Alžbětín“) 708,45 ha, záduší drží 11,23 ha, obec 28,31 ha, jednotlivci 197,08 ha.
Půdy kolem Konárovic jsou většinou písčité, mělké, se spodinou jílovitou. Místy vychází mazlavý jíl na povrch.
Roku 1898 čítali se 22 koně, 266 kusů hov. dobytka, 60 koz, 72 vepří, 30 úlův.
Stanice poštovní jest v místě, telegrafní a železniční v Kolíně.
Konárovice jsou farní, školní,katastrální i místní obcí. Připojeny jsou samoty Alžbětín, Rybárna, Souška, dále Labuť a část obce Jelena.
Roku 1897 platilo se daní 3038,75 zl., obecních přirážek 30%.
Názvy tratí:
Rolí: V cundru, za špýcharem, na krátkých, u výmola, úlehlina, ve strání, u kovárny, u bažantnice, zadní, horní a dolní zájezd, pod Labutí, sedm kop, ohrádka, ohrada, skřivany, u mršníka, v nádávkách, kopaniny.
Luk: Souška, Na čepenci, Sadská, ve chmelnici, ve vytlučeném, na zámku, crk, jezírka, punčocha, truhlářka, rybářka, na zadních, hajnovka, Lachmanka, kotlík, u strže, bažantnice, Diviška, v rybníkách.
Lesů: Obora, babský borek, cundr, v ostružinách, u špýcharu, ve smrčkách, v olškách, dubina, u starého šutráku, u besídky, na kopečku, u zásypu, u velkého skoku, v hliníku, u obrázku, u besídky, na kopečku, u zásypu, u velkého skoku, v hlinníku, u obrázku, v sáhovce, u Jelena, u býchorské cesty, v kališti, u vysokého posedu, žaludová paseka, u pěti dubů, tříslová paseka, Pardubka, v kleštinkách, smatný borek, Holý vrch, u tří bratrů, hraběcí les, Horní a Dolní Oběšák, v červenci, spálenka, zlodějský borek, mršník.
Paměti
Konárovice (dříve Konařovice neb Koňařovice) jsou vsí starobylou. Prof. Vávra soudí, že tu sídlil v X. století knížecí koňař, patřící mezi úředníky Oldřiše, nedalekého hradu župního. (DK. I. 10.) Není však nemožno, že se v názvu osady ozývá staročeské jméno osobní Koňa neb Konar.
Po osadě jmenoval se Odolen z Konárovic, který roku 1238-41 svědčil kšaftu Zbraslava (syna Vohyny), číšníka krále Václava. (RD. I. 1219.) Roku 1358 držel Konárovice Bartoš Puklice z Domašína, jenž roku 1361 nazývá se Bartošem z Konárovic; roku 1380-86 se tu jmenuje Václav z Konárovic patronem kostela. Na blízké vsi Vrcholazích (Vrkolazích) seděl r. 1358 Jan z Hrádku zvaný, r. 1361 Jan z Hradištka, r. 1380 Kašpar z Vrkolaz. L. C. I. II. IV. V pozdějších dobách vidíme Konárovice a Vrcholazy v jedné společné držbě, a jakož se v 17. století často jmenují louky a lesy „ve Vrkolci“ při Labi mezi Konárovici a Starým Kolínem, domníváme se, že ony Vrkolazy hledati třeba na místě nynějšího ostrova Labského pod Konárovici, kdež ony pozemky Vrkolecké byly. Však ten velký ostrov mezi Labem starým a Labem bystrým blíže Starého Kolína vždy na díle ke Konárovicům se držel.
Roku 1394 seděl na Konárovicích vladyka Václav Vendervein, prvé na Pašiněvsi u Kolína usedlý, jsa panoším Alši z Konárovic a Bernartu z Kořec zavázán ročním platem 3 kop. (PDZ. I. 553.) Leč nedržel se tu dlouho a roku 1398 byl v držení statku Radimě, kdež byl členem jednoty panské proti králi Václavu IV. Roku 1397 seděl na Konárovicích Bernart Gruber, měšťan z Kuté Hory, a byl tehdáž Markétě olejnici v Kolíně povinen platem desíti kop; jiný plat 10 kop měl dávati Václavu Jorgovi v Hoře. (AČ. I. 61., desky práva Kolín, II. K r. 1397.) Pro tak velké dluhy nemohl se na tom statku dlouho držeti a pustil Konárovice knězi Vítkovi z Černčic, proboštu u sv. Jiljí v Praze, který již roku 1400 právo podací nad farou Konárovskou vykonával. Týž pak za nedlouho pustil to zboží panoši Vítkovi z Turovic, jenž zde seděl již roku 1402 a ujav se dluha po Bernartu Grubrovi, dne 12. června 1403 na svém zboží Konárovicích a Vrcholazích je zjistil. (LC VL., PDZ. I. 601.) Vítek z Turovic jmenuje se též roku 1419 patronem kostela v Konárovicích. (LC.)
Na dobu záhubné války husitské nedostává se zpráv spolehlivých. Kalný jeden pramen dí, že roku 1434 seděl na tvrzi v Konárovicích pan Slavata, tak jak toho statku prý nabyl od Drslava Vratislava. Ten Slavata pak prý po bitvě u Lipan učiněn byl vojenským hejtmanem v městě Kolíně, ale jednoho dne, vraceje se z Konárovic do Kolína, byl od Táborského lidu pana Jana Roháče ze Siona zaskočen a zabit, načež Táboři město Kolín zase opanovali. (ČČM. 1848.) Opomenouce úvahu, zda-li tato zpráva hodna jest víry, uvádíme pravdu jistou, že po Vítkovi z Turovic, jenž psal se též Vítek z Konárovic, drželi statek Konárovice a Sovolusky (nynější samota Soušky) synové jeho Vítek a Přibík z Konárovic.
K roku 1440, když všichni zemané a páni z kraje Čáslavského zavázali se k branné jednotě na zachování míru (landfrid), jmenuje se mezi oněmi zemany též Vítek ze Zálabí. (AČ.) Jest to patrně náš Vítek z Konárovic, ježto Konárovice byly jediným statkem v Čáslavsku, který ležel za Labem. Roku 1453 byli oba bratři Vítek a Přibík mrtvi a nezůstavili dědiců. Žila, tehdáž pouze Přibíkova vdova, paní Jitka z Kříčova, majíc tu na Konárovicích zapsané věno 150 kop gr. Č., a v těch penězích také Konárovice držela. Tehdáž byla již zase provdána, a sice za vladyku Jana Libanského z Libanic. Však bylo těmto manželům vésti spor o Konárovice, kterýžto statek byl podle práva zemského prohlášen za odúmrť po Vítku a Přibíkovi z Koňařovic, a mladý král Ladislav Pohrobek onoho roku 1453 dne 29. prosince tu odúmrť daroval svému služebníku a radě, rytíři Janu Caltovi z Kamenné Hory. Leč paní Jitka z Kříčova hájila svého věna 150 kop, a manžel její Jan z Libanic byl v držení dlužních listů na 3 kopy 10 gr. č. ročního platu na Konárovicích a Vrkolci, a ježto se hlásili četní věřitelé k svým spravedlnostem na oněch statcích, pan Calta nevešel v držení Konárovic; roku 1456 bylo rozhodnuto, že ten statek držeti má paní Jitka, pokud se týkalo jejího věna. (DD. 16. p. 351.) Jan z Libanic zajisté držel Konárovice delší řadu let, a psal se odtud Konárovský z Libanic, jehož potomci rovněž tak se nazývali po celé 16. století. (Tíž chybně psáni Komorovští z L.)
Roku 1488 držel statek Konárovice vladyka Petr Sak z Bohúňovic, maje po předcích svých též pustý statek v Jezeřanech u Veltrub. Roku 1492 měl spor s kolínskými rybáři, bráně jim v rybolovu pod Konárovici, ač k tomu měli právo od starodávna. Roku 1495 koupil sobě a manželce své Evě dům v Kolíně za 90 kop míš. od pana kancléře Jana z Šelmberka, i dvůr Šotenhof v šosu Kolínském, a roku 1499 prodal jej za 140 kop míš. Janovi z Křečhoře. Posléze potkáváme se s panem Petrem Sakem roku 1503, když rozprodal statek svůj v Jezeřanech. (PDZ. I. 167., Pam. Kniha Kol. fol. I., Manual Kol. 1494-1500, AK1. IV. 33.) Toho času asi prodal statek svůj Konárovice vladykovi Václavu Hášovi z Újezda. Rod jeho pak držel zboží zemské a šosovní v Čechách, někteří členové jeho schudli, jiní usadivše se na Moravě, tam zbohatli a vymřeli roku 1721 v stavu hraběcím.
Rod vladyk Hášů z Újezda pocházel z Kolína. Háša forverečník (t. j. držitel dvora na předměstí) jmenuje se tu v letech 1461- 1499, a synové jeho Jiřík a Václav potom zakoupili se na statcích zemských. Jiřík Háša seděl na Úmoníně, Václav pak byv ještě roku 1502 starším obecním v Kolíně, roku 1505 byl pánem na Konárovicích (AČ. VI. 319.), a maje dobrou vůli s měšťany kolínskými, jimž prodával krmný dobytek, úrodu svých rolí, i dříví z lesa svého, nacházel u nich peněžité zálohy a v potřebách svých. Zemřel 30. června 1527 a pochován v kostele Konárovském, jak svědčí náhrobní deska dosud zachovalá. Dědic jeho byl Jiřík Háša ( zemřel 1540). Potom byl Jan Háša z Újezda, snad Václavův syn či vnuk, pánem na Konárovicích, maje spor s Kolínskými u práva zemského; neboť prý z návodu neznámého soukupa nařknul je na cti, jakoby úkladně spisovali nějaké škody a na něho je sčítali. (PDZ. I. 341.) Po něm držel Konárovice Jiřík Háša z Újezda, jenž s manželkou svou Mandalenou Salavkou z Lípy dobře hospodařil a roku 1564 koupil za 1050 kop čes. zápisný statek Křesetice (u Malešova). Roku 1578 byly mu Křesetice od královské komory za 1500 kop ze zápisu propuštěny jako pravý statek dědičný. (DZ. 56 P 26, 64 B 20.) Aby docíli rychlejšího spojení Konárovic s Křesetici, založil již roku 1568 pod Konárovici při pusté vsi Soušku nový přívoz ke Starému Kolínu. Však neztrpěli toho Kolínští, neboť obávali se ztenčení svého mostního cla a městského ungeltu. Tvrdíce, že jeden konec onoho přívozu jest na jejich gruntech, kázali přetíti lano přívozní a poraziti kůl. (AK1. IV. 74.) Roku 1580 pořídil pan Háša poslední svou vůli, v níž žádal, aby synové jeho v bázni Boží byli chováni a na učení v poctivá místa obráceni, kdežby zvykali dobrým mravům a obyčejům. Manželce své Mandaleně zvýšil věno na 1000 kop a dal jí kmetcí dvůr v Křesovicích, aby tam s dcerami bydlela. Synové měli jí dáti polovici svršků, 10 krav, 120 ovec, a na každý rok 100 kop, 15 korců pšenice, po 60 korcích žita i ovsa, 15 korců hrachu, z každého varu sud piva, dříví s potřebu. Každé dceři, kdyby se vdávala, měli dáti 250 kop a zlatý řetěz za 100 dukátův, poctivou výpravu a 5 krav. Mimo to pamatoval na opravu kostela sv. kříže v Konárovicích i na faráře své tuto i v Křeseticích. (DZ. 21. L. 18.)
Velký mor roku 1583 zle řádil v rodině Hášovské; umřela tu paní Mandalena Hášová a některé dcery její, potom sám pan Jiřík Háša a zbyly jen dítky jeho Jan Jiří, Karel a Anna. Tato Anna Hášová se pak roku 1594 vdala za Sigmunda Nykláska z Žítenic a na dvoře v Dolanech u Hory s ním žila.
Mladí Hášové nezdařili se po otci. Karel Háša držel po otci Křesetice, a roku 1594 pojal za choť Kateřinu z Lukavec: ale zabiv ve svádě na Křeseticích mladého Jana Dačického z Heslova, uvalil na sebe velikou pokutu, tak že musil Křesetice prodati, a to obci Kutnohorské za 9175 kop, načež seděv nějaký čas na Nových Martinicích, roku 1617 zemřel chud v Křivsoudově. Jan Jiří Háša z Újezda držel po otci Konárovice. Roku 1584 v Hoře zabil v souboji Václava Hrabáně z Přerubenic a musil jeho příbuzné spokojiti pokutou 1250 kop č. Za manželku pojal Lidmilu Hanykéřovou z Semína, dědičku pěkného statku Nebovid u Kolína; leč nebyl dbalým hospodářem a tím schudnul. Roku 1588 prodal Konárovice, pak těžce zadlužil Nebovidy, a když roku 1605 zemřel, zanechal dítky obojího pohlaví v poměrech stísněných. (DP. II.) Konárovice od něho koupil horník původu jihlavského, Sigmund Stejšek, zvaný Freusichselbst z Freudenbachu, za 7050 kop č. V popise statku toho se tehdy jmenuje tvrz a ves Konárovice s poplužním dvorem, pivovarem, sladovnou a spilkou, vinice, štěpnice, chmelnice, role, louky, háje, lesy, vrbiny, pustý rybník a menší rybníčky, Labe bystré a Labe staré s ostrovem, ves Malé Ohařice s krčmou a lesem Chrastem, pustá ves Soušek s –mou a podací kostela v Konárovicích. (DZ. 24. II. 1.) Nový držitel toho statku obnoviv přívoz Soušecký, upadl proto v nový spor s Kolínskými, jimž se i jinak znelíbil, neboť prodával kolínským židům na úvěr krmný dobytek pro jejich řezníky, čímž křesťanští řezníci měli škodu. (Kniha purkm. Kolín F 1 F 2 1591-1603.) Roku 1605 prodal Konárovice bratřím Albrechtovi Jiřímu a Janu Oldřichovi Klusákům z Kostelce, kteří před tím své statky Velké Radovesice, Lipec a Božec roku 1607 prodali k císařskému panství poděbradskému. I tito zemané byli na samých sporech s obcí Kolínskou. Jednak že nechtěli upustiti od přívozu svého Soušeckého, jednak že roku 1610 založili při Labi pod Konárovici nový mlýn prvé nebývalý, o třech kolech moučných, stupníku olejném a s pilou. Kolínští obávajíce se, aby ten mlýn nebyl na škodu jejich velkým mlýnům městským, vedli vytrvalou žalobu na nový jez konárovský, jenž prý překáží vorové plavbě; leč nedosáhli nic, než že zemská kommisse, v níž byli nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, páni Děpolt Švihovský z Risenberka, Oldřich z Gersdorfu a Prokop Dvořecký z Olbramovic, dne 25. června 1612 nařídila snížení jezu a opatření vrátek pro vory. (Ak1. IV. 85.)
Po takovém pořízení neváhali páni Klusáci a na zvýšení užitku z pivovaru svého založili u přívozu Soušeckého nový šenk piva. Kolínští, kteří v tom viděli porušení svého práva mílového, hned zakročili cestou právní a docílili svedení té krčmy. Za to páni Konárovští založili nový šenk piva na samotě při silnici Týnecké, kdež říkali v Sobotce aneb na Bořích. Když pak i proti té krčmě Kolínští zdvihli odpor pořadem práva, tu páni Klusáci, stýskajíce sobě do nesousedství od Kolínských, v prosinci 1614 prodali Konárovice za 12 250 kop č. Krištofu Nybšicovi z Altendorfu (Holtendorfu). Výčitka nesousedství pálila Kolínské, a ve zdvořilém dopise k pánům Klusákům to odmítali od sebe, nabízejíce jim své obecní povozy na přestěhování do Hory. (DZ. 137. F 18., Kopiáře Kolín. 1609-1614). Pan Albrecht Jiří Klusák potom bydlel v Hoře Kutné, kdežto bratr jeho Oldřich roku 1615 koupil dvůr v blízkých Dolanech.
Krištof Nybšic z Altendorfu byl německý zeman skrovných prostředků peněžitých. Na doplacení Konárovic vydlužil se u své sestry Kristiny, manželky bohatého pána Heníka z Valdsteina, pána na Křinci a Doubravici, 2500 kop č. (DZ. 95. H 8.) Sdědiv po předchůdcích spor s Kolínskými o krčmu v Sobotce, nepovolil jim, odpíraje žalobám jejich. Však za nedlouho nastaly oběma stranám jiné a těžké starosti. Vypuklo totiž roku 1618 povstání evangelických stavů v Čechách. Pan Nybšic, jsa stár a nemocen, neměl v tom účastenství; také nedočkal se žalostivého konce vzpoury, neboť umřel již 9. září 1620. (Radní protokol Kolín. E 25.) Po něm zůstala druhá manželka, Hedvika, rozená Blektová z Útěchovic a nezletilí synové Jan Jaroslav a Krištof. Dcery z předešlého manželství Marie Alžběta a Alena Kateřina provdány byly již roku 1617, a sice tato za Šebestiána Beřkovského z Šebířova, ona za Jana Talácko z Ještětic na Nové Pašiněvsi. (DP. II. 177.) Konárovice zatím spravovala ovdovělá paní Hedvika, jež potom ještě třikrát se vdala, neboť roku 1622 jmenuje se manželem jejím Jan Jiří Meyzl z Meyzlsteina, 1626 nazývala se Hedvikou Údrckou, 1630 Hedvikou Rehnovou.
V čase Pobělohorském potkávaly rodinu Nybšiců těžké nehody. Kdežto roku 1615 bylo v Konárovicích a Ohařičkách 27 osedlých poddaných, roku 1622 byl statek Konárovská tou měrou od běhu válečného spustošený, že pouze z devíti osedlých mohly vycházeti berně a sbírky zemské, že pouze z devíti osedlých mohly vycházeti berně a sbírky zemské, ostatních 18 byli buď aneb rozběhlí. (RB. 1615.) Pan Šebestian Beřkovský, manžel Aleny Nybšicové, účastniv se povstání jako důstojník v pluku kraje Kouřimského, po bitvě Bělohorské skrýval se v Konárovicích u tchýně; ale neutajil se a dne 28. září 1621 byl zatknut v Kolíně uvězněn a v průvodu 15 branných veden jest do Prahy na strestání. (Radní protok. Kolín E 25. 1621.) Paní Kristina Valdsteinská z Altendorfu, sestra Nybšicova, vymohla sobě v říjnu 1621 právní svod na Konárovice pro svůj dluh 2500 kop č. posud nesplacený. (DZ. 95 H 8. juxta.) Chystala se zajisté k útěku do Němec za pánem svým, který pro účast povstání prchnul ze země. Leč nemohouc vymoci peněz na svekruši, odešla s prázdnem do ciziny. Po ní zůstaly statky Bratronice a Újezdec v Boleslavsku, které zabavila královská komora a roku 1623 za 8 857 kop č. prodala Albrechtovi z Valdsteina, potomnímu knížeti Fridlandskému. (Ib. 194. I. 12.) Nedal se též utajiti požadavek 2500 kop, které měla paní Kristina zjištěny dskami zemskými na statku Konárovicích; i připadl rovněž komoře královské, která ak to, jak se podobá, postoupila pražskému bankéři Janu de Vitte z Lilienthalu; neb týž potom se jeví býti věřitelem Nybšicovským na Konárovicích v oněch 2500 kopách. Kromě toho tu měl pan Pavel Michna z Vacínova 2000 kop, žid Jehuda Baš-sevi 300 kop, jiní věřitelé 800 kop. Jakož páni Klusákové tu měli ještě 2350 kop nedoplatku za Konárovice, a toho postoupili panu Karlu Michnovi, dal se týž pán dne 4. září 1626 svésti soudně k držení Konárovic. Však brzy toho postoupil paní Alžbětě Johanně, manželce Jana Václava Gryzle z Gryzlova, císařského hejtmana panství Kolínského, kterýž odtud do své smrti roku 1637 držel Konárovice. (Menší Dsky 145. C 30.) Syn jeho František Mikuláš Grýzl, za něhož roku 1638 spravoval Konárovice Zachař Otmár z Holohlav (zemřel 1641), pustil své právo ke Konárovicům komoře královské; ta však ten statek těžce zadlužený roku 1642 zase na prozatím vrátila poslednímu dědici Nybšicovskému, a sice Krištofu Nybšicovi, jenž měl za manželku Žofii z Hozlan. (AK1., DZ. 516 J 20.) Leč hospodařil týž tu za doby plné bídy a strasti pro běh válečný; roku 1650 byl již mrtev, a vdova jeho, vdavši se za vladyku Braníšovského z Braníšova, tou měrou byla tištěna věřiteli, že sama žádala za soudní odhad a prodej Konárovic. Ale nebylo nikoho, kdo by ten statek nejvýš spustlý koupil. Tehdáž byla tvrz Konárovská na krovu spálena, zdi její se bořily a osýpaly, dvůr poplužní se stodolami, chlévy, sýpkou a ovčínem byl úspěšně spálený, pivovar zkažený, mlýn při Labi svalený, vinice pustá, rybníky prázdny, vsi Konárovice a Ohařičky byly úplně ohněm zkažené a bez obyvatel, a grunty selské byly chrastím zarostlé. Tak pustý statek puštěn jest od zemského soudu dne 27. března 1652 v 10 000 zl. Hlavnímu věřiteli panu Humprechtu Račínovi z Račína. (J1. fasc. XXIX. DZ. 308. J 19.) Týž ale nemohl toho statku užiti, ani z úpadku jej vytrhnouti. I prodal jej roku 1661 za 4800 zl. Rytíři Adamovi Jaroslavu Šofmannovi z Hemrles. (DZ. 313. D 24.) V tom prodeji neuvádí se ves Ohařičky, neboť roku 1654 již náležely k panství Kolínskému. Jest tudíž na bíledni, že pan Račín pustou ves, jež nikdy již nebyla obnovena, postoupil onomu panství, čemuž odpovídá též snížená cena prodeje.
Pan Adam Jaroslav Šofman z Hemrles pocházel z rodiny původně německé, jež v 16. století přišla do Čech a držela statky v Plzeňsku a Klatovsku, a tu se úplně počeštila. R. 1618-20 byl mezi stavy odpořilými, 1620 byl od generála Marradasa při vzdání Sušice pardonován: roku 1622 byl sice odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a statku, ale uchýlil se za hranice a teprve roku 1639 se Švédy se vrátil. Ale v Sušici byl r. 1641 jat od císařských, uvězněn, ale brzy a potom sloužil jako plukovník při císařské jízdě; 1654 držel kmetci dvůr v Pískové Lhotě a potom držel s manželkou svou Johannou Polyxenou z Nemyšle statek Zbyslav u Čáslavě, načež koupil 1657 statek Hlízov a roku 1661 spustlé Konárovice. Byl též v povinnosti hejtmana kraje Čáslavského. Jakožto dobrý Čech ve všech aktech veřejných užíval jazyka českého a potomci jeho zastávali rodnému jazyku svému příchylni až do vymření svého roku 1749. Pan Šofman byl šlechtic zámožný; oblíbiv si Konárovice, vystavěl tam pěkný zámek, obnovil všecky hospodářské budovy a pivovar, a ves Konárovice ponenáhlu osazoval poddaným lidem hlízovským. Obnoviv přívoz u Soušku, aby měl rychlejší spojení Konárovic s protějším Hlízovem, snášel mnohý odpor od magistrátu kolínského: ale zůstával nepovolným. Roku 1663 umřela panu Šofmanovi manželka, a ježto mu nezůstavila dítek, pamatoval na syny schudlého bratra svého Václava Markvarta a sice Jana Fridricha, Jiřího Bohuslava, Jana Krištofa i Alexandra Mikuláše Šofmany z Hemrles na Čachrově a Březí u Klatov. Proto učinil po císařském svolení ze dne 2. dubna 1664 ze statků svých Konárovic a Hlízova rodinný fideikommiss, tak aby po jeho smrti toho užívali společně nejstarší dva z uvedených, a kdyby jeden neb druhý bezdětek zemřel, měl nastoupiti třetí a pak čtvrtý. Potom pan Šofman prodav statek Zbyslavský, jenž po manželce sdědil, r. 1666 koupil od hraběte Lamberta z Lamboy za 7650 zl. Blízký statek Veltruby. Dne 25. ledna 1669 předvídaje blízké úmrtí své, pořídil poslední svou vůli. Vše své stříbro dle inventáře přivtělil k fideikommissu Konárovsko-Hlízovskému. Třetímu bratrovci svému Janu Krištofu Šofmanovi odkázal svůj dům v Praze v ulici Květné a 2500 zl., mladšímu bratru jeho Alexandrovi 300 zl., šesti jiným přátelům 10 760 zl. Své dědice fideikommissu zavázal, aby novému klášteru kapucínů v Kolíně (založen byl roku 1664) dávali hojnou almužnu pro odplatu Boží; v kostele ve Zbyslavi, jemuž odkázal 600 zl., založil kromě toho fundaci 30 zl. Ročního platu, tak aby farář co rok za něho sloužil slavné rekviem. K pohřbu svému určil 200 zl. Na zádušní mše, chudým do špitálu dal 50 zl., českým literátům v Hoře rovněž 50 zl. Konečně nařídil, aby vystaven byl nový kostel v Konárovicích a při něm nový špitál. (Ib. 264. A 30.)
Pan Adam Jaroslav Šofman umřel během r. 1669 a pochován byl v kryptě u kapucínů v Kolíně. Podle zřizovací listiny fideikommissní zaujali Jan Fridrich a Jiří Bohuslav Šofmanové z Hemrles oba statky Konárovice a Hlízov. Aby mohli vypláceti odkazy strýcovy, roku 1676 prodali statek Veltrubský za 8 800 zl. Adamu Záborskému z Brloha. Jan Fridrich Šofman, hejtman ve vojště a rytíř Božího hrobu, zemřel bez potomků roku 1687. Bratr jeho Jiří Bohuslav s manželkou svou Alžbětou Reginou z Malovic rovněž neměl dítek, a zemřel roku 1691 a pochován byl u kapucínů v Kolíně. (Ib. 269. J 25.) Třetí bratr, Jan Krištof, byl již prve bezdětek zemřel, a tak zbýval poslední z oněch čtyř bratří, Alexander Mikuláš Šofman z Hemrles. Leč i ten zemřel za nedlouho, neb roku 1695 již ho nebylo na živu. Po něm zůstali synové Václav Adam již odrostlý, a Jaroslav Hartman, Jan Štěpán, Josef Jan Vilém a Karel Ignác Vojtěch nezletilí, též dcery Kateřina a Anna Lidmila. Sirotků těchto laskavě se ujaly dvě tety, Alžběta Regina Šofmanová z Malovic a stará panna Anička Častolárka z Dlouhé Vsi; chováni byli v Praze v domě paní Šofmanové, která jim platila preceptora Pavla Plimele. Když tato dobrá paní a věrná Češka roku 1696 umírala, poručila ony sirotky nejstaršímu jejich bratru Václavovi Adamovi, jemuž odkázala svůj dům v Praze s tou prosbou, aby své bratry a sestry neopouštěl, do žádného seminaria jich nedával, ale dobrého člověka aby jim doma za preceptora choval, kterýž by je vedl k bázni Boží, jak sluší na jejich stav. (Ib. 274. B 21.) Leč toto třetí koleno Šofmanů nemělo dlouhého věku. Václav Adam Šofman z Hemrles, od roku 1695 pán na Hlízově, Konárovicích, Zbraslavicích zemřel již počátkem roku 1712, nemaje dítek; vdova jeho Anna Apollonia, rozená Eichorníkova z Reichenbachu, zemřela v září roku 1720 a pochována v kostele Konárovském. (Ib. 356. H 24.) Bratří jeho dva, nejbližší dle věku, Jaroslav Hartman a Jan Štěpán, zemřeli již před ním a po jednom z nich, jak se podobá, zbyla vdova Kateřina Zuzana, rozená Talácková z Ještětic, umřela roku 1713 a pochována v Bylanech. (DZ 277G 8) Rodinné svěřenství Konárovice a Hlízov zaujal roku 1712 čtvrtý z oněch bratří Josef Jan Vilém Šofman z Hemrles s mladším bratrem svým Karlem Ignaciem Vojtěchem. Za jejich panování, a sice roku 1713, podal Konárovský správce Václav Rudolf Kunvaldský správě následující kataster statku Konárovského. Při zámku v Konárovicích byl poplužní dvůr, k němuž se drželo v 16 kusích 124 korců rolí dobrých, 290 korců rolí prostředních, 50 korců rolí špatných, úhrnem tedy 464 korců rolí, jež ale prý mají půdu ostrou pískovou, v níž za sucha vše vyhoří, za mokra však zmočálovatí; dále 5 luk na 24 vozy sena a 9 vozů otavy, leč prý ty louky bývají do roka 3-4kráte od Labe zatopeny, a otava prý zřídka bývá. Potom se tu uvádí chmelnice pod 1 1/ 2 korce, zahrada panská pod 12 korců a vinice pod 10 korců, lesa v ploše 2000 provazců (666 2/ 2 korců), v tom lese dva rybníky na 10 kop násady kapří, za lesem mlýn o jednom složení na nestálé vodě, tak že v něm sotva třikrát za rok mlíti lze. Ve vsi Konárovicích byli čtyři osedlí potažníci, Matěj Buldra, Martin Pacovský, Václav Řehák a Matěj Jančárek, již drželi po 27-32 korcích rolí a luk na 5 1/ 2-7 vozů sena. Dále zde bylo 7 chalupníků, Jan Štolba, Václav Štolba, Martin Kudrna, Samuel Řezníček, Krištof Bída, Jiří Jeřábek, Jan Novotný, kteří drželi 6-15 korců rolí a luk na 2-3 vozy sena, a domkář Jakub Šoudra, který užíval louky na dva vozy sena. Úhrnem drželi poddaní konárovští 175 1/ 4 korce rolí, luk na 47 1/ 2 vozů sena a stěpnic pod 13 1/ 2 korce. Od vrchnosti k tomu najali 42 1/ 2 korce rolí. Celkem chovali 26 koní, vola, 22 krav kromě 7 krav nájemných, 13 jalovat, 8 ovec a 9 prasat. Na Hlízovském statku drželo se k panskému dvoru 383 korců rolí, 7 luk na 69 dvouspřežných vozů sena a 31 1/ 2 vozů otavy, zahrad pod 8 3/ 4 korců, a ve vsi Hlízově bylo 6 potažníků a 14 chalupníků a ti sdělávali 395 korců rolí; kromě toho drželi 104 korce rolí zarostlých, luk na 58 vozů sena a 20 vozů otavy.
Rytíř Josef Jan Vilém Šofman měl za manželku Annu Kateřinu Böhmovou z Löwenkronu, Němkyni, a ta zemřela na jaře roku 1716, zůstavivši dítky Jana Josefa a Marii Annu. Kostelu v Konárovicích učinila fundaci a krásný šat svůj porterový odkázala na pořízení oděvů pro sochy marianské u Jesuitů v Hoře, u cistercianů v Sedlci, u kapucínů v Kolíně a v kostele Žlebském. (DZ. 278. N 4.) Však ještě téhož roku řádila smrt dále v rodu Šofmanovském. Za krátko po matce zemřel malý Jan Josef Šofman, a 23. června 1716 zemřel i pan Josef Jan Vilém Šofman, maje věku 37 let, a pochován v kryptě kostela Konárovského. (Kolín. matr. No 2.) Fideikommiss Konárovice a Hlízov držel nyní rytíř Karel Ignác Vojtěch Šofman z Hemrles samojediný. (DZ. 120. E 20.) Když pak v březnu roku 1725 bez potomků zemřel, sňat jest závazek svěřenství se statků Konárovic a Hlízova, kteréž nyní připadly dědičkám Šofmanovským, a to byly dvě sestry posledního Šofmana, z nichž Kateřina se vdala dne 15. ledna 1710 za rytíře Sigmunda z Vidrsperka, poručíka u pluku Palffyho, mladší pak Anna Lidmila dne 22. října 1714 za pana Františka Karla Rabenhaupta ze Suché, pána na Úmoníně a Mezholezích. Třetí dědičkou byla Marie Anna, dcera Jana Josefa Šofmana a tudíž neteř obou sester jmenovaných, jež potom se vdala za Jana Josefa Rabenhaupta ze Suché na Třemošnici a Moravanech. (Ib. 120. N 20, 25, Kolín matr. Snubní 2.) Správu Konárovic a Hlízova vedl od roku 1725 pan Vidrsperk, až roku 1736 došlo k rozdělení té pozůstalosti Šofmanovské. Hlízov tehdáž odhadnut na 55 000 zl., Konárovice na 50 000 zl., z čehož odečtena jsou břemena pro špitál konárovský v 5000 zl. Tato dědičná podstata 100 000 zl. Rozdělena pak na tři stejné díly, načež paní Kateřina Vidrsperková ujala se Hlízova, paní Anna Lidmila Rabenhauptová zaujala Konárovice, obě sestry ze spolka zavázaly se k výplatě 33 333 zl. 40 kr. pro dobro své neteře, mladé paní Marie Anny Rabenhauptové. (DZ. 202. E 5.)
Paní Anna Lidmila Rabenhauptová nedržela se Konárovic dlouho. Manžel její zemřel 19. února 1743 a zůstavil z předešlého manželství svého jedinou dceru Marii Františku Rabenhauptovou, a v této nevlastní dceři své prodala paní Anna Lidmila statek v Konárovicích a Souškách (týž založen mezi lety 1713-46), vinici, bažantnici, ohrady pro dobytek, tři výsadní krčmy, mlýn, rybníky, lesy a podací kostela, vše za 45 000 zl., nečítajíc v to fundaci špitální 5000 zl. (Ib. 585. C 13.) Potom odstěhovala se do Kutné Hory, kdež měla dům, a žila tam pobožnosti a dobřečinění. Ve Hlízově vystavěla kapli čtrnácti pomocníků a nadala ji záduším 100 zl. Roku 1748 pořídila poslední vůli svou v jazyku českém. Hlavním dědicem jmenovala svého sestřence Václava Jana z Vidrsperka; cistercianům Sedleckým, u nichž pochována býti žádala, odkázala 1000zl., na chování českých slečen u Voršilek v Hoře dala 2500 zl., něco kostelu a škole v Konárovicích a kapucínům v Kolíně odkázala 100 zl. Značné odkazy určila slečnám ze staré domácí šlechty. Ctihodná tato Češka zemřela v Hoře v polovici března roku 1749. (Ib. 371. K 5.)
Slečna Marie Františka Rabenhauptová, ujavši se Konárovic, provdala se, nejsouc zdaleka věku 40 let, za rytíře Alexia Krištofa Bujákovského ze Knurova, jemuž při své smrti roku 1767 odkázala Konárovice. Leč pro běh válečný, neúrody v letech 1769- 71 a snad i nedobrým hospodařením sdělány byly na tom statku veliké dluhy, a tak se dostaly Konárovice dne 1. května 1772 do veřejné dražby, při níž, když svíčka dohořela, vydražila ten statek za 60 000 zl. Hraběnka Alžběta de Quasco, rozená Netolická z Eisenberka. (Ib. 599. K 25.)
Nová paní pocházela z české rodiny šlechtické. Otec její byl hrabě Václav Kazimír Netolický z Eisenberka, jenž byl prve zemským podkomořím, potom presidentem královské komory, a zemřev roku 1760, zůstavil velké panství Kosť a Rakov synu své starší dcery, Antonínu Václavu hraběti Vratislavovi z Mitrovic. Manželem hraběnky Alžběty byl hrabě Petr Alexander Quasco de Claviers, Vlach. Generál v císařské armádě, rozený roku 1714, jenž vyznamenav se ve mnohých bitvách za války sedmileté, byl rytířem řádu Marie Teresie, polním zbrojmistrem a vojenským velitelem v Praze, kdež zemřel roku 1780. (B Lx.) Hraběnka Alžběta, po německu vychovaná, ráda pobývala v létě v Konárovicích, kdež přestavěla roku 1775 zámek na podobu nynější. Majíc zálibu v hedvábnictví, kázala na Konárovicích hojně vysazovati stromky morušové a pilně chovala bource hedvábníky, takže roku 1812 docílila 200 liber zámotků. (Som. Čásl.)
Hraběnka Alžběta de Quasco zemřela 74letá dne 14. dubna r. 1813. Nemajíc dítek, odkázala Konárovice své neteři Apolonii hraběnce Cavriani, rozené Vratislavce z Mitrovic; jejímu bratrovi Emanuelovi hraběti Vratislavu odkázala 30 000 zl., jež měla na jeho panství Kosteckém zjištěné. (KT.) Kontribučenské pokladně konárovské pro dobro poddaných odkázala 400 zl., kromě jiných odkazů dobročinných. (DZ. 916. H 7.)
Hraběnka Apollonia Cavrianová zemřela letitá 12. července 1821, načež syn její František Karel hrabě Cavriani prodal dne 13. listopadu 1822 Konárovice s dílem svršků zámeckých za 110 000 zl. Janu svob. pánu Schmiedgräbneru z Lusteneku, hejtmanu v císařské armádě. Hypothéky na tom statku zjištěné byly tehdy: 1230 zl. náhrady poddaným za škody z povodní, 1000 zl. kapucínům v Kolíně, špitálu v Konárovicích 4000 zl., kostelu a učiteli v Konárovicích 1962 zl., vše vídeňského čísla. (Ib. 1098. A 16.) Od pana Schmiedgräbnera koupil Konárovice 5. září 1834 hrabě Karel Rummerskirch, pán na Větrném Jeníkově, za 125 000 zl. konv. č., ale roku 1842 prodal je Hugonu svob. pánu Rothovi; týž zase r. 1844 za 158 000 zl. Alžbětě svobodné paní ze Schmiedhalsu, ta pak roku 1845 za 190 000 zl. Janu Raškovi, bohatému měšťanu, od něhož dne 2. června 1856 koupil Konárovice za 190 000 zl. Jan hrabě Harrach. Vlastenecký tento šlechtic času letního nejraději bydlel na Konárovicích a přivedl zde hospodářství k pořádku a rozkvětu; než po smrti své manželky prodal na jaře roku 1872 statek ten za 373 440 zl. panu Josefu Götzlovi, továrníku a starostovi obecnímu v Karlíně, po jehož smrti dostal se jeho dědicům. R. 1895 koupil velkostatek Konárovický stráň Lžovickou ve výměře 118 ha. (H. 1218. A 1 a Hlavní kniha DZ.)
Ves Konárovice roku 1787 čítala 61 dům, sam. Jelen 6 č., Souška 2 čísla a Labuť 3 čísla; roku 1843 bylo tu v 101 čísle 705 obyvatel.
Vypravování lidu.
O rytíři Bujakovském z Knurova se vypravuje, že se seznámil se slečnou Rabenhauptovou v Týnci n. L., kdež posádkou ležel. Byl to pán surové povahy a trýznění lidu bylo mu vyražením. Pro nepatrný přestupek jakousi Terezku (z čís. 91) nechal ležeti s těžkým kruhem na krku ve žních pod širým nebem, Terezce podařilo se utéci a dostati se až k císařovně Marii Terezii do Vídně, kteráž zhrozivši se surového skutku rytířova, dala věc přísně vyšetřiti. Zemské úřady daly panství Konárovice pod sekvestraci a rytíř Bujakovský zbaven svého majetku. Jen tolik dovoleno mu sebou vzíti, co by na tři vozy naložil. Spáliv všechny listiny na zámku schované, odstěhoval se potom do Týnce, kdež byl bídně živ. Zbytek svého života strávil ve špitále konárovickém, kamž od hraběnky Quascové vzat byl; tu také zemřela pochován na hřbitově u kostela. (Kr. školní.)
Kostel Povýšení sv. Kříže
Stavba tato původně jednolodní, gotická, měla stopy oprav pozdní gotiky (vchod do sakristie), snad z peněz odkázaných roku 1580 Hášou z Újezda. Později kostel barokován a r. 1888 k nynější podobě zcela přestavěn nákladem záduší filiálního kostela Veletovského.
V kostele u vchodu při půlnoční zdi zazděn náhrobek s nápisem:
Leta 1527 Den Obraczeni Pawla k wirze Umrzel Urozený
Wladyka pan Waczlav Hassa z Uujezda Jehozto tielo tu po-
Chowano a oczekawa Slawne przisstie Krista pana k poslednimu
Soudu.
Pod tím erb: ve štítu hlava (obličej dětský) a na štítu přílba zakončená paví hlavou, s přikryvadly.
Z památek uměleckých, jež kostel chová, sluší zaznamenati ze dřeva řezanou sochu Kristovu, jež nyní jest upravena na Krista ležícího v hrobě a umístěna v postranním oltáři (konec 17. stol.) V oratoři visí obraz Madony se spícím děckem v náručí. Zdařilá práce tato směru Brandlova pochází z počátku 18. století. Téže doby hotovena jest i stříbrná monstrance paprsková 0,49 m vysoká.
Ve věži visí dva zvony. Menší z nich (průměr 0,62 m, výška 0,47 m) ukazuje při koruně nápis:
ANNO DOMINI 1612 SWATI AMBROSS PRAWI
WSTANTE MRTWI PODTE K SAVDV
Pod tím spatřuje se věnec akantový a na plášti:
ALBRECHT GIRZI IAN WOLDRZICH
BRATRZI WLASTNI KLVSACI S KOS
TELCZE A NA KONAROVICZICH
Níže v oválném věnci erb: štít s břevnem, v němž dvě příčky svisle na dvě půle rozděleny a při něm 1612.
Větší zvon (průměr 0,88 m, výška 0 70 m) má při koruně nápis:
Podte wssichni a poslechnete slowa bozyho leta panye C LXO
won: klabal r.
Na východní straně hladkého pláště v oválovém věnci erb Hášů z Újezda.
Farní kostel v Konárovicích připomíná se prvně roku 1352 v registrech desátků papežských, kdež farář Konárovický, jsa nejchudším v dekanátu Kolínském, povinen byl desátkem 6 grošův. (RD. P.)
Do válek husitských vystřídali se tito faráři: Po smrti kněze Jana r. 1358 kněz Hřivin z Pobipes, r. 1361 Jan Mírků z Dymokur, r. 1380 kněz Jan, kterýž byl roku 1398 správcem dekanátu Kolínského, roku 1400 kněz Jan z Čábelic, r. 1402 Jan z Chrudimě, roku 1407 Václav z Hory a roku 1419 Václav ze Zájezda. (I.C., SA.)
Později uszováni ku kostelu sv. Kříže kněží podobojí a potom lutheranští. V závěti své r. 1580 odkázal pan Jiří Háša z Újezda kostelu v Konárovicích 50 kop na jeho opravu, „tak aby tam slovo Boží od učitelů evangelických v čistotě bylo kázáno bez přimísení bludů a vynálezů lidských“. Také na faráře tehdejšího Eliáše Jorama pamatoval 25 kopami a kaplanovi jeho Martinovi odkázal 5 kop. (DZ. 21. L. 18.) Roku 1613 jmenuje se tu knězem Kotčovský, kterýž v K. Hoře dům držel. (ŽC.)
Za pozdějších držitelů Konárovic chrám pustnul. Již r. 1615 byl bez kněze a utrpěv pozdějšími běhy válečnými, hrozil r. 1650 sesutím. Do r. 1683 posluhovali tu děkanové kolínští. Teprve pan Adam Jaroslav Šofman z Hemrles při posledním pořízení svém roku 1669 nařídil, aby z peněz pozůstalých vystaven byl kostel nový na místě sbořeniště starého chrámu, kterýž odkaz provedli synové jeho Jan Fridrich a Jiří Bohuslav. Vystavivše nový kostel roku 1683, učinili při něm administratorem Václava Matěje Vroblického, kněze polského řádu sv. Augustina a svého kaplana zámeckého. Týž setrval tu do r. 1688 a po něm jmenuje se Jiří Antonín Lenz do roku 1691. Patronové kostela nejednou vzpomněli na chrám i kněze jeho odkazy.)
N ony časy zastávali duchovní správu: roku 1691-1706 velební Otcové řádu kapucínů z Kolína, farář Starokolínský a z Týnce n. L., 1707-8 Zikmund Náchodský z Neydorfu, 1708-10 opět kněží ze Starého i Nového Kolína, 1711-12 Bernard Vilém sv. p. z Říčan, 1712-18 kněží z Kolína, 1718-24 František Fromm, 1724-25 Jan Müller, 1726 Vít Žáků z Radobýle, 1726-28 Jiří Tůma, 1728-37 Jan Vojtěch Werner, 1737-41 František Hložek, 1741-61 Jan Jos. Kolářík, 1761-62 Jan N. Herlup, 1762-66 Frant. Kněžáček, 1766-67 Josef Mat. Motl, 1767-81 Roman Payer. Za tohoto zbudovala hraběnka Alžběta Quasco de Claviers nové obydlí pro administratora poblíž kostela. Potom následovali: Jan N. Frant. Berka 1781-96, Lambert Pelikán 1796-1806, Frant. Vambera 1806-20, kterýž dočkal se r. 1810 povýšení zdejší administrativy na faru, a dále faráři Jan reclík 1820-41, Jan Kašpar 1841-47, Frant. Kouřilek 1847-49, opět Jan Kašpar 1849-52, Josef Malý 1852-60, Václav Hlína 1860-71, Josef Berrlach 1871-92, administrator Lambert Vichta a od 3. listopadu 1892 Gustav Ad. Čenský.
Roku 1898 postavena na místě staré schátralé budovy farní budova nová, jednopatrová. Veškerý náklad na stavbu poskytlo zádušní jmění filiálního kostela Veletovského. (MS. 55. M. XIV. 93., HSb. II., pam. Kniha farní.)
Farnost Konárovická r. 1897 čítala 2075 duší. (1893 katolíků, 87 ev. helv., 5 israel.) Podací právo ke kostelu sv. Kříže vykonává nyní Vilém Götzl, majitel velkostatku.
Přifařené obce jsou: Konárovice s myslivnou, Labutí a Souškami, Jelen, Třidvory a Veletov.
Škola.
Již na začátku 18. století připomíná se v Konárovicích škola. Roku 1748 paní Marie Františka Rabenhauptová v závěti své „panu kantorovi v Konárovicích, aby při kostele věrně posluhoval a tím pilněji dítky vyučoval a na dobré je vedl“, poručila na přilepšenou 150 zl. fundace. (DZ. 371., K. 5.) Nejstarší škola stávala v nynějším čísle 14.
Hraběnka Apollonie Alžběta Cavriani vystavěla roku 1774 novou školu z kamene na místě, kde se nalézá nyní čís. 8. Poněvadž vyučoval tehdy na škole vzorný učitel, zvána byla normální. Táž paní odkázala roku 1813 nově zřízené škole obnos 500 zl. víd. čís. (DZ. 916. H. 7.) R. 1787 čítalo se tu 27 hochů a 21 děvče. (Fasse šk.) Roku 1840 přestavěna školní budova k nynější podobě své a v září svému účelu odevzdána. V době přestavby vyučovalo se ve špitále. Učitel mimo práci školní měl povinně obstarávati hudbu kostelní, pohřební a v panském hostinci. (Fasse šk.)
Roku 1848 byla v Konárovicích 1 třída se 2 odděleními, v nichž učili učitel s pomocníkem. V I. oddělení bylo 65 žáků, v II. odd. 30 žáků, v nedělní škole 26 žáků. Před vydáním nových zákonů školních čítalo se již hochů 71, děvčat 79 = 150 žáků, v nedělní škole 49 žákův i žákyň.
Když přibývalo školních dětí, rozšířena škola roku 1879 na dvojtřídní a r. 1883 na trojtřídní. Pro druhou třídu najata byla místnost ve špitále, kamž později umístěna i třída třetí. Poněvadž však obě tyto místnosti byly nevhodny, vystavěl velkostatek na svém staveništi budovu novou se 2 třídami a obci ji pronajal. Při ní pořízena spolu školní zahrada a letní tělocvična. Také stará budova školní byla vhodněji upravena. Od r. 1893 vyučuje se v budovách takto upravených.
Vyučování na škole konárovické vedli: Učitel Jerie (do roku 1789), Matěj Vojta (1789-1829), Jiří Svoboda (1829-61), Fr. Šnor (1861-80), Jindřich Peklo (1880-81), Čeněk Pohnětal (1881-90) a Max Bub. Za učitele Jiřího Svobody připomíná se pomocníkem Frant. Poříz. Od roku 1879 působili tu podučitelé: Frant. Marek (1879), Josef Franz (1879-83), Antonín Vaníček (1883-88), Jan Novák (1888-90), Ladislav Gabriel (1890-91), Václav Dušek (1891-92), Václav Hubička (1892-94), Alois Píša (1894-95), Rudolfina Putzkerová (1895-96) a Otakar Svoboda. Od r. 1883 učitelé: Jos. Franz (1883-84), Frant. Černý, (výpomocně 1886-87), Karel Hartman (1887), Jos. Pacák (1887-88), Karel Jelínek (1888-90) a Karel Hartman.
Roku 1897 jsou tu 3 tř. se 3 učiteli a 188 ž. (108 chlapců a 80 děvčat.) Školní obec sestává z Konárovic (Labuť) a z Jelena. Rozpočet školní uhrazuje se 13% přirážkou školní. (Kronika školní.)
Špitál.
Budova špitální stojící vedle panského dvora, jest zanedbané přízemní stavení, v předu s dvorkem nízkou opukovou zdí ohrazeným. Průčelí ozdobeno jest sochou sv. Alžběty a dvěma vásami. Soška i vásy tesány z jemného červeného pískovce rukou dovednou a pocházejí z doby hraběnky Quasco de Claviers. Před špitálem stojí socha sv. Jana N., řemeslné práce.
Základ špitálu položil pan Jan Adam Šofman z Hemrles, který v závěti své ze dne 25. ledna 1667 nařídil, aby při kostele sv. Kříže zřízen byl nový špitál pro 6 chudých lidí z Konárovic a Hlízova. Na každého mělo býti dáváno z panského důchodu měsíčně po čtvrtci hrachu, krup drobných a hrubých i mouky výražní, dva žejdlíky soli a libra másla, týdně po dvou čtvrtcích mouky na chléb, na den půl pinty bílého piva, k neděli a svátkům po půl libře masa, za rok po soukenném šatě, páru střevíců, po dvou košilích a 5 zl. rýnských. Za to měli špitálníci co den v chrámu konárovickém, zvláště večer, k modlitbám a zpěvům se scházeti, a jeden z nich měl dozírati na ostatní, aby se chovali v dobrém řádu. (DZ. 264. F. 30.) Tyto naturální důchody vyvazeny byly r. 1736 kapitálem 5000 zl. Roku 1787 pro drahotu potravin chováni byli ve špitále pouze 4 chudí (RM. II. 326.), a finančním úpadkem roku 1811 seschlo původní nadání na 2000 zl.
Hraběnka Apolonie Cavriani odkázala r. 1813 špitálu nově 500 zl. víd. č. (DZ. 916. H. 7.) a při prodeji Konárovic měl špitál zajištěné hypothéky 4000 zl.
Tou dobou jsou podělováni z úroků 4 chudí.