Libenice
Libenice položeny jsou v mělké kotlině na kraji Polabské roviny sotva 1 km jihozápadně od císařské silnice z Malína do Kolína vedoucí (221 m). Místní obec tvoří osady Libenice a Grunta, mimo to popisuje se k nim dvorec Skalka a samota „Na Červince“.
Libenice čítají (1890) 79 domů se 616 obyvateli Čechy (133 na 1 km2). Mužů jest v místní obci 380, žen 388; svob. 229 m., 220 ž.; ženatých m. 137, vdan. ž. 141; ovdovělých 14 m., 27 ž.; katol. 473, evang.-helv. 285, israel. 10; čísti a psáti znalo 292 m., 285 ž.; jen čísti 2 m., 6 ž.; neznalí 86-62 m., 97-61 ž.; v stáří do 16 l. bylo 162 m., 148 ž., produktiv. 191 m., 213 ž., přes 60 let 27 m., 27 ž.
Dle zaměstnání jsou: 2 hostinští, 2 kupci, 1 kolář, 1 kovář, 3 krejčí, 2 obuvníci, 1 řezník, 3 truhláři, 1 pekař, 1 zahradník, 2 tesaři, 5 zedníků, 1 košikář, rolníci 34, ostatní lid dělný.
Katastr. rozloha místní obce zabírá 5.78 km2. Rolí 518 ha 95 a 81 m2, luk 59 a 74 m2, zahrad 7 ha 95 a 06 m2, pastvin 21 ha 82 a 46 m2, zastavené pl. 6 ha 22 a 54 m2, skal a písčin 3 ha 26 a 23 m2, cest atd. 19 ha 21 a 34 m2. Obci náleží 11 ha 8 a 25 m2, záduší 9 ha 41 a 81 m2, škole 1 ha 9 a, jednotlivcům ostatek.
Půda pozemků jest štěpná červinka a půda rybničná.
R. 1897 napočetlo se: 28 koní, 385 kusů hověz. dobytka, 47 koz, 78 vepřů, 19 úlův.
Libenice jsou školní, místní a katastr. obcí, přifařeny jsou do Grunty. Stanice železniční jest v Kolíně, poštovní v Kolíně a telegrafní v Sedlci.
R. 1898 platilo se daní 6930,50 K, obecních přirážek 35%.
V obci jest cihelna.
Sídlí tu: Sbor dobr. hasičů, Spořitelní a záložní spolek.
Názvy tratí:
Role: V rybníce, V olšinách, U studánky, V Americe, U fontány, Pod hrází, Na pobřeží, Na rychtářce, Ve Varšavě, V rybníčkách, Na suchopáře, Na klínku, Na radlici, Na Orlovým, U vrby, Na kyselé, Na Peroutce, U kanálu.
Velký kus: Na štěpnici, Na dolnici, Na měřici, Na mršníku, Na červince, U remízku, Na Dolanským, V průhoně, V 5 kopách, V Jordáně, Nad hruškami, V sádkách, Na ohradě, Za ovčínem, Za humny, Za vinicí, U skalky, Na obecnici, Na vinici, Na frátech, Na vrších, Na vápence, Na křídle, Nad Gruntou, Na običce, Ohrada.
Luka: U fontány, V olšinách.
Samoty: Skalka, Cihelna, Fontána, Červinka.
Paměti
Libenice (původně Ljubenice-Ljubenici, někdy též nesprávně Líbeznice) jsou osadou prastarého založení slovanského. Ves se dvorem náležela od r. 1142 klášteru Sedleckému a jen podací kostela farního (v Gruntě) patřilo arcijáhnům Kouřimským. (RD. I., 103). R. 1396 prodal klášter dvůr i ves Králi Václavovi IV. do jeho života (Devoty, Popsání.) Jestli tu tvrze nebylo, zajisté potom postavena, nebo%t r. 1401 uvádí se Martin ze Soutic, purkrabě na Libenicích (LE.) Do komory královské vycházelo r. 1412 ze dvora zdejšího důchodu 11 kop grašů (AČ VI., 26).
Když r. 1421 klášter Sedlecký zkažen, zastavil císař Zikmund Libenice r. 1422 předku rodu Švarcenberského Eringerovi ze Steinsheimu (H. XII., 124), ač tento sotva vešel v jich držení. Libenice byly nejspíše v držení strany podobojí, neboť r. 1436 náležely nějakému Hynkovi (AČ. VI., 437). Roku 1437 zapsal císař Zikmund tvrz a ves Libenice s Dolany, Bylany a Všestáry v 2400 zl. uher. Hanuši z Rychnova, puškaři, za věrné služby; týž však postoupil toho zápisu bratřím Hynkovi a Pavlovi ze Zaloňova, kteří se tu jmenují ještě v letech 1440 a 1454 (AČ. II., VI. )
Později přešly Libenice v držení Kostků z Postupic. Král Vladislav připsal r. 1498 Bohuši Kostkovi z Postupic na tvrzi Libenicích s příslušenstvím 1000 zl. uh., a r. 1499 prodal Bohuše tvrz i ves Libenice, Dolany a Hořany za 3800 zl. uh. a 300 kop gr. č. Janu Janovskému ze Soutic (AČ. VI., 571, 578). Za krátko převzal Libenice Jan z Práchňan, jenž r. 1505 Václavovi a Bohuslavovi bratřím Loreckým ze Lkouše za týž statek koupený dluh zapsal a jim, nejspíše, část Libenic zanechal. Obojí psali se odtud pány na Libenicích, později však tu seděli Lorečtí sami. (DP., předml., 338, H. XII., 124). Asi r. 1524 koupila od nich Libenice Kateřina z Lichtemburka, vdova po Burjanovi Trčkovi z Lípy, jejímž nástupcem stal se r. 1530 Jan starší Trčka z Lípy.
V únoru r. 1538 prodal p. Trčka tvrz a ves Libenice s poplužním dvorem a rybníkem pod tvrzí, vsi Dolany a Gruntu s podacím kostela, v Hořanech člověka Jirana, vše za 3900 kop č. Václavu Popelovi z Vesce a na Suchdole. (DZ. 41 H 12, 42 F 4.)
Pan Václav Popel postoupil statku Libenického r. 1540 Jindřichu Smíškovi z Vrchovišť, v jehož rodě zůstaly Libenice přes 50 let, odkudž Smíškové nazývali se Libenickými z Vrchovišť. Jindřich sice zemřel ještě téhož r. 1540 smrtí násilnou, neboť v domě u Bakalářů v Hoře byl zabit od Jana Firšice z Nabdína. (DP. I., 104).
Statku ujal se syn jeho Beneš Libenický z Libenic. L. 1550 manželka jeho, pí. Kateřina z Rokyc, oznámila a žalovala šepmistrům kutnohorským, že onemocněl jí krčmář Ondra čarováním ženy vandrovní. Tato byvši polapena vyznala, že čarovala, aby Ondra onemocněl, ale návodem Reginy, krčmářky dolní, kteráž chtěla šenk Ondřejův. Vzala čistou vodu (nabírala ji za tvrzí s její podruhyní) a sůl svěcenou a tím lila vandrovní na vrata Ondřejova, majíc na hlavě čepičku od krčmářky jakous, aby nebyla poznána. Páni prohlásili věc za lotrovskou, neb prý i na dobytku pí. Kateřiny účinek čar viděti bylo. Na prosbu p. Benedikta z Vrchovišť potrestána krčmářka vězením, a vandrovní, jež pro těhotenství nemohla býti trápena, puštěna. (Šimek, Kutná Hora 125). Beneš Libenický z Vrchovišť, byv r. 1553 na sněmu českém, brzy po tom zemřel bez dětí a zboží ujal se bratr jeho Jan Libenický.
Jan s manželkou svou Annou, rozenou Kamejskou ze Lstiboře, rozumně hospodařil a statku přimnožoval. R. 1569 smluvil se s kolínskými konšely a staršími, že mu dovolili vésti náhon z rybníků jejich u Starého Kolína na jeho velký rybník Libenický. (Kop. Kol.) Potom ale bývaly pro tento náhon tytýž mrzutosti s lidmi Hlízovskými, jimž často působil škody na pozemcích. Opat Sedlecký doprodal mu r. 1560 ves Libenice s tvrzí, ves Gruntu s podacím kostelním a ves Dolany s poplužím za 100 tolarů a proti komornímu platu 8 tolarů a 6 liber vosku. Přes to byly držány Libenice za statek zápisný a král Maxmilian r. 1567 přidal na nich Janovi jeden život. R. 1567 přikoupil vsi Ohaře a Němčice. (H. XII. 125). R. 1580 koupil Jan Libenický v Kolíně mlýn Hrobský, a nedlouho potom nabyl i statku Jeníkova u Čáslavě. Zemřel r. 1589 a pochován v kostele Grunteckém, kdež posud jeho náhrobek se spatřuje.*) Po něm zbyla vdova Anna a kromě několika dcer 2 synové Vilém Všebor a Vratislav, kteří ujavše se statku otcova, vyplatili matce své 1000 kop č. věna, k tomu jí dali mlýn Hrobský ke vlastnictví a k živnosti jí propůjčili velký dvůr kmetcí v Dolanech, nemálo svršků a dobytka a na rok 50 kop gr. č. platu. (Arch. Kol.) Libenice a Jeníkov pak drželi v nedílu, až Vilém Všebor zemřel 16. května 1591 bez dětí. Vdova jeho Kateřina z Říčan vdala se pak za Jindřicha Hrabáně z Přerubenic (+ 1599) potom za bohatého strýce jeho Pavla Hrabáně na Pečkách a zemřela roku 1614. Ale ani Vratislav Libenický z Vrchovišť netěšil se dlouho držbě Libenic. Císař Rudolf II., odňav r. 1591 panu Žerotínovi zámek Kolínský, r. 1593 vyplatil i statek Libenice ze zápisu, v jaké trval od r. 1437, a to sumou 7500 tolarů, a tak jest ten statek Libenice s Gruntou a Dolany připojen k panství Kolínskému. Také Němčice a Ohaře k zámku Kolínskému přikoupeny. (DP. II., 44.)
*) Roku 1586 přišel na Libenice posel soudní a poněvadž nechtěl čekati s listem, až páni odbudou hostinu, byl bit. Nabil mu pán tvář, říkaje: „Tu máš pstruha!“ Pak velel ho dáti do „žumpy“ i s průvodčím, jenž poslu cestu nepovědomou ukazoval. (KO. II. 645). Pěkný obrázek zemanské zvůle!
Tvrz Libenice obsahovala r. 1593 kromě panského dvora 5 sedláků, 10 chalupníků a 5 podsedků (domkařů). R. 1654 byli tu sedláci Matěj Kubát (měl 40 korců polí), Václav Martínek (72 k.), Vavřinec Váňa (60 k.), Václav Materna (44 k.), Tobiáš Chytrý (42 k.), chalupníci Vít Řezáč (10 k.), Petr Hlávka (9 k.), Marianna Bubačka (12 k.), Pavel Klika (18 k.), Martin Novák (8 k.), Jiřík Červenka (6 k.), Matěj Kačer (18 k.), Jan Procházka (7 k.), Jiřík Havlovský (7 k.) a panský krčmář (9 k.), domkaři Václav Plechatý, Matěj Rákosník, Vavřinec Rákosník, Jiří Blahuněk a Matěj Kočí.
Když r. 1611 zámek Kolínský darován Václavovi Vchynskému ze Vchynic, Libenice odloučeny a zůstal na nich hejtmanem Martin Vilhein z Vustenova; ale r. 1616 zase Libenice připojeny ke Kolínu a při tom panství zůstaly trvale. (H. XII., 125).
R. 1713 náleželo k císařskému dvoru v Libenicích 537 korců rolí, 12 korců pastvišť, 10 k. zahrad, luk na 38 vozů sena a 26 vozů otavy a velký rybník. Ve vsi byli osedlí potažníci Matšj Budil (69 k rolí), Samuel Havránek (86 k.), Matěj Uher (83 k.), Jakub Materna (60 k.), Pavel Starý (50 k.), chalupníci Jan Celler (12 k.), Bartoš Homolka (11 k.), Pavel Háj (18 k.), Prokop Dobiáš (21 k.), Jiří Kantůrek (9 k.), Baltazar Novák (8 k.), Jan Machovský (8 k.), Samuel Havránek (12 k.), Jiří Chobot (12 k.) a Krčmář (10 k.), domkaři Jiří Plíhal (4 k.), Pavel Šorman (5 k.), Jan Pilař (7 k.), Václav Urban (6 k.) a Jiřík Černý (3 k.). Obci náleželo pastviště pod 18 korců. Všichni osadníci drželi úhrnem 11 k. zahrad a chovali 30 koní, vola, 30 krav, 29 jalovat, 97 ovcí a 18 sviní.
Ježto rybník Libenický dával málo užitku a zátopy jeho působily škody na pozemcích, byl do r. 1749 úplně spuštěn a obrácen na louku, jež dávala 47 vozů sena a 6 vozů otavy. (AZ. Kouř.) R. 1778 zrušila císařská správa dvůr Libenický a pozemky jeho orné rozdělila na familie, čímž ves Libenice znamenitě rozšířena, neboť již 1786 čítala 54 obytných stavení, a r. 1843 již 67 čísel s 486 obyvateli, r. 1857 pak 70 čísel a 572 duší.
Tvrz libenická, jejíž příkop posud nalézáme v č. 1 („ve valech“) bývala od kamene ve čtyři úhly vystavená. Zvelebil ji pak Jan Libenický r. 1574. Požádal toho času šepmistry kutnohorské, aby mu „ze štamprochu na Ptáku“ dovolili ulomiti na troje dveře a 4 okna. Díla na tvrzi ujal se Gabriel, vlašský stavitel z Kutné Hory, ale vystavěl jen kuchyni, a když chtěl peníze, lál mu p. Jan, poněvadž neukončil, ba chtěl jej do věže vsaditi; posléze dal mu 5 kop a 5 korců žita, když mu Gabriel vyjednal Pavla zedníka, též Vlacha, aby dílo dodělal. Když však k dílu nedohlížel, pozval ho k sobě p. Libenický, a když se dostavil, křikal a posápal se naň, později pak u vápenice dal mu šibalů a lhářů; ale Gabriel se nedal a odvětil: „Nevím, kdo jest větší lhář, vy jste mi dlužni, já vám nic!“ Na to vytrhl p. Libenský kord a chtěl ho bodnouti, ale Gabriel sebral kámen, aby se bránil. Havíři, již se sběhli, zabránili všemu horšímu. Výsledek žalob byl ten, že Gabriel po prudké řeči své rozjímal o světě ve vězení kutnohorském. (Šimek, Kutná Hora, 30, 32.)
R. 1634 tvrz libenická shořela se stodolou a třemi chalupami příčinou šafáře a havířského tovaryše z Kaňku. Připomíná se ještě r. 1646, ale později zašla. (H. XII., 125.)
Na konec budiž ještě vzpomenu příhody ze života Karla Havlíčka, jež se víže k Libenicům.
Když Havlíček vydával v Kutné Hoře „Slovana“, docházel častěji do Libenic, kdež s probudilejšími občany rád pohovořil. Roku 1850 pozval jej rolník Václav Mojžíš na posvícení. Havlíček přišel s dosti četnou společností až na „zlatou hodinku“. Po staročeském pohoštění vyšli hosté do zahrady a rozložili se pod košatou jabloní. Havlíček leže stranou opřen zahleděl se na vrchy Kaňkovské a přemýšlel. Po chvíli se vzchopil a pravi: „Zazpíváme si novou, právě urobenou píseň!“ A tu počal zpívati:
Hájek jako mléko kvetl –
slavík zpíval jako flašinetl –
kantor by to nedoved!
při čemž schválně ukázal proutkem na přítele svého P. M.Veselského, ředitele kůru v Hoře Kutné.
Zazněl všeobecný smích, přítomní opakovali improvisaci Havlíčkovu, studující kutnohorští ji do zápisníků zaznamenávali. Havlíček však dodal: „To není ještě všechno; pohlédněte na oblohu“ a pokračoval:
Měsíček jak mazaneček
na nebíčku špulí svou hubičku
a čtverák se usmívá.
Píseň opakována, pilně zapisována a Havlíček měl radost, že vtipným výmyslem rozveselil přátelskou společnost.
Hostitel Havlíčkův již nežije, starou jabloň již před lety vítr vyvrátil, celý statek vyhořel a byl přestavěn, ale Libenice s hrdostí posud vzpomínají, jak u nich o posvícení vznikla dnes znárodnělá, hojnými varianty rozhojnělá píseň Havlíčkova.*)
*) P. M.Veselský „Karla Havlíčka Kutnohorský pobyt a porotní soud“, str. 19 a skl.
Vynikající rodáci
V Libenicích narodil se 14. září 1832 Josef Košín z Radostova. Vystudovav gymnasium a práva v Praze byl právnicky činným, až jej dlouhá choroba s dráhy této odvedla. Žil v Praze do své smrti 10. listop. 1911 a spisoval knížky pro mládež. Několika vydání dočkaly se jeho Národní pohádky (1882). Mimo ně napsal: Nejnovější pohádky (1899), Slunce i mračna (1899), Pšenice a koukol (1900), Květy plné i hluchá (1900), Stromky rovné i křivé (1900).
Kostel reformovaného sboru evangelického
V Libenicích bývalo v 18. století, jako v jiných osadách našich, dosti tajných nekatolíků, k nimž docházeli potají kněží z ciziny, aby je utěšovali a podobojí jim podávali. Dne 27. ledna 1736 vyslýcháni v Hoře Kutné Jiří Krodeška, Jakub Homolka z Libenic s manželkou, Josef Kantůrek a Anna, manželka Václava Havlovského z Grunty, kteří přiznali, že po tři léta třikrát byla konána „kacířská“ Večeře podobojí a sice posledně před 1˝ letem v Libenicích u Jiřího Kantůrka. K přisluhování dostavil se vždy o svatodušních svátcích predikant z Uher, jménem Martin Rohlíček, jenž nosil koženou tašku neb ranec a v něm hostie, žlutý kalich a víno a každého roku měnívá svůj oděv. Všeobecně nazývali ho lidé „pan Strejček“ aneb „pan Kmotr“. Svou přítomnost oznamoval slovy: „Pan Strejček nebo pan Kmotr je u nás“. Úřady po „svůdci“ pátrali ještě r. 1739, ale marně. (Skalský, Z dějin české emigrace 305.)
Když císař Josef II. udělil r. 1781 svobodu vyznání, přihlásila se větší část rolníků libenických k víře evangelické. Počet rodin nestačil však, aby si založili zvláštní sbor, odtud konali pobožnosti své po domech soukromých v Libenicích a v Dolanech, jakož i časem povolávali ku konání bohoslužeb kazatele z okolních sborů. Teprve r. 1826 založen byl v Libenicích samostatný sbor a počato se stavbou kostela, jenž v září 1827 byl posvěcen.
Za prvního duchovního správce povolán Karel Fleischer (1828-31), po něm tu působili Čeněk Juren (1831-34), Jan Šantrůček (1835-82), E.G. A.Molnár (1883-91), Vlastimil Juren (1892-1904) a Jan Pípal (od r. 1906.)
Budova farní postavena r. 1839 a hřbitov zřízen r. 1846. (Kr. farní.)
Škola
a, Veřejná
Do r. 1801 chodily děti zdejší do školy kaňkovské. Toho roku zbudována nákladem obce Libenic, Grunty, Čertovky, Dolan a M. Vysoké pod čís. p. 65 školní budova. Ve škole této, došky kryté, nacházela se školní světnice, mající po dvou oknech na straně východní a půlnoční, vedle ní světnice pro učitele s jedním oknem na straně půlnoční. Proti školní světnici stával na polední straně chlév a komora, na půlnoční straně rozkládala se zahrádka. Roku 1839 pokryta škola taškami.
Až do r. 1840 byla škola jednotřídní. První učitel jmenoval se Jan Línek, po něm působiliJan Holec, Václav Skokan (1802-10), Jiří Doskočil (1810-20), Jan Šperk (1820-1862). Roku 1840-41 docházel do školy 91 chlapec, 67 dívek, celkem 158 dětí. Proto rozšířena škola r. 1842 o druhou třídu, pro níž vystavěna světnice v zahrádce školní a vedle ní byt pro druhého učitele. Jimi byli: Jan Tobolka (1842-43), Ondřel Jirotka (1843-46) a Jos. Kořínek (1846-47). Roku 1848 byly tu dvě třídy a učitelé Jan Šperk a Jos. Pavlík. Chlapců bylo 77, dívek 76 = 153. Z nich vyznání římskokatolického 40 chl., 43 dív. = 83, evang. reformovaného 35 chl., 33 dív = 68 a 2 židé.
O dvou třídách zůstala škola libenická až do r. 1863, kdy zřízena v obci škola soukromá pro děti vyznání evangelického reformovaného. Od toho času zůstala škola jednotřídní. Školu spravoval v tom čase Jan Šperk, vedle něho působili podučitelé Jos. Pavlík (do r. 1861) a Čeněk Pohnětal od r. 1862, potom až do r. 1881 jako školní správce; po něm nastoupil Rudolf Hraba (1881-89) a Ant. Kocura.
V l. 1884 a 1885 budova školní opravena. Třída prodloužena o 3.45 m, položena nová podlaha, opraven strop i střecha. Po čas opravy vyučovány dítky společně se žáky školy soukromé, někdy i v evangelickém chrámu zdejším. R. 1889 zbudovány nové záchody a ke škole přidaný kus pozemku ohrazen plotem.
Po letech devadesátých přibylo dětí školních do té míry, že počátkem školního roku 1892-93 rozšířena škola opět na dvoutřídní. Místnost pro druhou třídu nejdříve najata ve stavení p. Fundy, ale r. 1896 přestavěna škola na dvoutřídní nákladem 8.000 zlatých. Na dvoutřídní škole působili vedle Ant. Kocury učitelé: Josef Šafařík (1892-1899) a Vojtěch Vyskočil (od r. 1899).
Roku 1898 byly tu dvě třídy se dvěma učiteli a 93 školními dětmi, z nichž bylo 40 chlapců a 53 děvčat.
Školní obec tvoří osady Libenice a Grunta. Rozpočet školní uhrazuje se 15% přirážkou školní, školné se platí. (Kr. školní.)
b, Soukromá
Po prohlášení náboženské rovnoprávnosti (1861) dán byl popud k založení soukromé školy pro žáky vyznání evang. reformovaného. Téhož roku koupen domek č. 41 s 5 měrami pole a zahradou za 2000 zl. na školu. Domek byl však nevhodný a proto vystavena škola na farní zahradě. Základní kámen položen 26. května 1863. Postavena budova jednopatrová; v prvním patře umístěna učebna a kabinet, v přízemí pěkný byt učitelův.
Stavební náklad uhradili evang. občané z Libenic, Dolan, Čertovky, Vysoké a Hořen. Příspěvky obnášely 85% daní, ostatní údové církve dali dobrovolně 15%. Roku 1867 přistavěno ke škole stavení hospodářské. Vyučování započalo 27. října 1863. Právo veřejnosti uděleno škole r. 1876.
Prvý rok docházelo do školy 57 dětí, ale v pozdějších letech bývalo jich i přes 100.
Prvním učitelem ustanoven Frant. Mojžíš (1863-1891) , po něm nastoupil Čeněk Fidrmuc (1891-1906) a Boh. Cyrus (od r. 1906.)
Roku 1898 byla škola jednotřídní, majíc 68 žáků; z nich bylo chlapců 36, děvčat 32. (Kr. školní.)