Zpět

Radboř

Ves Radboř položena jest s pět čtvrti hodin cesty od Kolína k jihu (314 m). Pěkný pohled na osadu jest s návrší od Suchdola. V okolí nalezne chodec nejeden půvabný koutek krajinářský, zvláště u mlýna Schodeckého, Červeného, Kohoutovského a v Bažantnici.

Radboř s Kořenicemi čítá (1890) 83 domy se 748 obyvateli Čechy (149 na 1 km 2). Radboř o sobě čítá 29 domů se 355 obyv. Mužů jest 365, ženy 383; svobod. 214 m. 215 ž., ženatých a vdaných 132 m. 135 ž., ovdovělých 19 m. 33 ž., katol. 735, evan. aug. 1, israel. 12.; čísti a psáti znali 273 m. 251 ž., jen čísti 8 m. 8 ž., neznali 84-64 m. 124-65 ž., v stáří do 16 let 137 m. 130 ž., produktivních 193 m. 225 ž., přes 60 let 35 m. 28 ž.
Dle zaměstnáni jsou v Radboři: Hostinští 3, kupci 2, řezník 1, kováři 2, kolář 1, obuvníci 2, úředníků 9, krejčí 1, ostatní lid dělný.
Kat. rozloha zabírá 5 .07 km 2. Rolí 499 ha 72 a 52 m 2, luk 24 ha 14 a 93 m 2, zahrad 12 ha 29 a 39 m 2, pastvin 29 ha 72 a 12 m 2, lesů 4 ha 87 a 57 m 2, zastav. 7 ha 49 a 63 m 2, skal a písč. 2 a 48 m 2, cest atd. 18 ha 37 a 31 m 2. Obci Kořenické náleží 19 ha 38 a, velkostatku 249 ha, 59 a, záduší 5 ha 13 a, škole 99 a 16 m 2, jednotlivcům ostatek.
Půda pozemků jest hluboká, štěpná červinka.
R. 1897 napočetlo se: 60 koní, 228 kusů hov. dob., 400 ovec, 12 koz, 84 vepři.

Radboř jest farní a školní obcí, tvoříc s Kořenicemi místní a katastrální obec. Stanice železniční dráhy Kolín-Čerčany a pošta jest v místě, telegrafní v Kolíně.
R. 1898 platilo se daní 12179 K 38 h, obecních přirážek 42 %.
V Radboři jest cukrovar na výrobu granulatedu (B. Mandelik), mlýny Schodecký, Hrázský a Skokanovský.
Sídlí tu Čten. beseda, Spoř. a zál. spolek, Živnostenské společenstvo a Sbor bobr. hasičův.

Názvy tratí:
Role: U bažantnice, U granátnice, V ořechách, Za maňasy, Na skalce, Na trubech, Na ovčačce, Na růženci.
Luka: Pod granátnicí, Pod hájem, V bažantnici.

Paměti

Radboř, vlastně Ratiboř, osobním svým jménem patří k starobylým osadám slovanským. V okolí nalezeny hojné zbytky starověkého osídlení. Tak v cihelně spatřují se popelovité jámy se střepy typu staršího (PA. III, 330). Při stavbě cukrovaru odkryto rozsáhlé pohřebiště s věcmi kamennými a bronzovými (PA. III, 141). V zahradě p. Vondráčka udeřeno na množství popelnic, jež však nezachovány. Při stavbě nádraží nalezeny 4 popelničky typu lužického; v jedné byl bronzový kroužek, dále bronzová mince císaře Maxima (235-238) a stříbrné mince císaře Gordiána (238-244).

Nad mlýnem Hrázským, kde říká se »Na hradišti«, spatřujeme na ostrožně příkře do údolí spadající zbytky hradiště, na němž vyorány střepy s vlnovkami vodorovnými i lomenými rýhami. Hradiště bývalo od jihu přístupno a kolkolem valem a příkopem chráněno (AV. I, 20.)

Ratboř uvádí se jménem poprvé r. 1352, kdy byla tu tvrz a ves farní. Majiteli zboží byli tehdy Horníci, jmenovitě r. 1369 Mikuláš Velkuš, r. 1386 a 1389 Mikuláš Wonderbute, po němž tvrz i ves měly spadnouti na krále, v l. 1393-1403 Martin Oderin. Týž nadal r. 1393 ke kostelu Božího Těla a sv. Barbory v Hoře Kutné svého kaplana, jemuž na výživu pojistil 10 kop platu věčného ze dvora a dědictví svého v Ratboři. (LC. LE. VI. 109, DD. 13 f 208). Na jiném velkém dvoře v Ratboři pojistil r. 1400 Horník Petr z Písku rovněž 10 kop platu oltářníkovi u P. Marie v témž kostele. Leč v zimě r. 1402-1403 spustošilo vojsko Sigmunda Uherského ves tou měrou, že zašla na kolik století. Řečený plat zapsán potom (1405) na Suchdole.

R. 1417-1423 držel statek Ratboř Jakub Wolgemut, písař mince, kterýž jej před r. 1431 odevzdal švakru Hanuškovi Glenclovi. (H XII. 278.)

Když potom statek odúmrtí připadl komoře královské, daroval r. 1469 král Jiří všechno právo na tvrzi, dvoru a vsi věrnému služebníku svému Janu Hrabáni z Přerubenic, zámeckému hejtmanu v Kolíně. O něm slyšíme posléze r. 1486, kdy koupil díly Bořetic a Sedlova. (DD. 5. f 256, 16. f 386). Po něm dědili bratři Mikuláš a Jaroslav Hrabáňové z Přerubenic, kteří drželi Suchdol a Ratboř. (H XII. 140). Potom byli tu pány Ctibor Čeněk a Oldřich bratří z Pařízku (1504-17), Jan ze Skalice (1524-26), Jindřich Voděradský z Hrušova (1527-35) a po něm Jindřich z Vrchovišť. Týž byl zabit v Hoře K. r. 1540 v šarvátce hostinské u Bakalářů Janem Firšicem, načež vdova jeho Kateřina z Rokyc roku 1542 prodala Ratboř tvrz i dvůr poplužní se vsí (pustou), mlýnem při potoce a podacím kostelním za 1.000 kop č. vladyce Václavu Popelovi z Vesce, jenž držel také Suchdol a Pašiněves. (DP. I, 104, DZ. 1 K 1.)

Popelové z Vesce bujností, nevázaností a zvůlí měli málo sobě rovných. Odtud nejeden z nich násilnou smrtí ze světa sprovozen. Také Václav Popel takto sešel. Stalo se r. 1547, že zůstal »na stav« v nějaké krčmě v Kolíně a dotíral nejprv řečí na Čeňka Dašického z Barchova, potom zbraní, až tento jej jedním silným rázem probodl. (DP. I, 76.) Václavovi synové hned po smrti otcově se rozdělili, při čemž Jan ujal se Suchdola a Ratboře. Byl však práč a násilník takový, že se mu daleko široko málo kdo vyrovnal. Útraty soudní, ustavičné jezdění a potulky po krčmách ztenčovaly jmění po otci zděděné. Proto prodal r. 1564 Ratboř a Hranice se vsí Bohúňovici za 5500 kop č. rytíři Jiříku Voděradskému z Hrušova a na Dobřeni. (DZ. 56 M 10.)

Bohatý tento zeman připojil Ratboř ke statkům svým Dobřeni a Sionu a jsa hospodářem skrblivým a schránlivým přikoupil k tomu r. 1571 také Suchdol a r. 1575 hrad i panství Malešov a tak sehnal statek oceňovaný dobře za 150.000 kop a tři hodiny od severu k jihu zdéli. Leč toto bohatství jeho vzbudilo mu nemálo nepřízně, zvláště když v onom kupování Malešova přeplácel jiné koupěchtivé pány a zemany. R. 1580 pak byl pro lichvu a nějaké podvody ke právu zemskému pohnán, hrdla i statku odsouzen. Manželka jeho se sedmi dítkami klekajíc prosila za přímluvu při císařovně, při dceři její královně francouzské a jiných mocných osobách, aby byl rozsudek zmírněn. Druhý den po odsouzení s dětmi před soudem zemským samým klečíc a žalostivě naříkajíc, o milost prosila u velkém pohnutí všech přítomných. Soudcové nedali se oblomiti a rytíř v Praze 20. října sťat. Jda k smrti promluvil prý: „Na mně to začíná a na mně přestane“ ; úsudek to nesvědčící o nestrannosti soudců tehdejších. Dokládá též souvěký kronikář Dačický, že to, co on páchal, již ledakdos provozuje a páše a zvláště židé svobodně a zjevně. Mrtvé jeho tělo pohřbeno jest v Dobřeni s pláčem a lkáním jeho pozůstalých. Statky jeho měly po právu připadnouti králi ; císař Rudolf II. také vskutku dal pro svou komoru zabaviti panství Malešovské se Sionem. Dědicům popraveného ponechal z milosti statky Dobřeň, Suchdol, Hranici a Ratboř. Zbyla pak po panu Voděradském vdova Anna z Dobřenic se syny Janem Henrichem, Václavem a Bohušem a třemi dcerami. Z mladých pánů Voděradských zemřel Jan Henrich svoboden r. 1587, bratří jeho potom roku 1592 rozdělili se tak, že Bohuslav vzal Suchdol s Hranicí, Václav ale Dobřeň a Ratboř. Václav Voděradský z Hrušova, maje za manželku Annu ze Lstiboře, ke svým statkům r. 1596 přikoupil sousední statek Kbel za 5050 kop a držel též dům v Praze na Novém Městě, zvaný »u Červených zvonečků« (č. 38. proti Platejsu), kdež choval sobě pěknou knihovnu. V tom domě i zemřel dne 23. dubna 1606 a pochován byl v Dobřeni. Po něm zůstaly pouze dvě dcery, z nichž Kateřinu již r. 1604 provdal za Ondřeje Horňáteckého z Dobročovic a na Zbraslavicích, kdežto sestra její Lidmila r. 1609 provdala se za Jindřicha Šanovce z Šanova, purkrabí na hradě Pražském. (DZ. 32 B 7, 133 C 27.)

Při dědickém rozdílu dostala statek Dobřeň mladší dcera Lidmila, ale pro hojné dluhy na něm váznoucí prodala díl svůj Kateřině (1610) ; leč i ta nemohouc jej držeti prodala za dva měsíce statek manželu svému (DZ. 133 C 27 D 1.)

Ratboř postoupila zeti svému paní Anna Voděradská již r. 1608. (DZ. 26 D 30, 140 B 28.) Pan Ondřej Horňatecký z Dobročovic byl hospodárný jako předchůdcové jeho ; zemských statků sice nepřikupoval, ale za to shromáždil sobě nemalou hotovost peněz, jež se mu v těžkém čase dobře hodila. R. 1618 vypuklo v zemi povstání evangelických stavů, k němuž se přidal i pan Horňátecký. Ačkoliv se při tom choval jako v pozadí, po bitvě Bělohorské přece neušel trestu. R. 1622 byly mu statky Zbraslavice, Dobřeň a Ratboř v 112.168 zl. soudní cestou odhadeny, z čehož třetí díl měl připadnouti komoře královské. Však ze strachu před horším trestem byl již dříve i s manželkou svou odstoupil od víry evangelické a učinil vyznání víry katolické, proto bylo mu od zemského místodržitele, knížete Karla z Lichtensteina, dovoleno, že směl statky Zbraslavice, Dobřeň a Ratboř s placením oné pokuty, 37.389 zl. 20 kr. vykoupiti a potom dále je držeti. (BK. 168.) Jest na snadě, že v tom užil přímluvy svého svata, mincmistra Viléma z Vřesovic, jenž byl r. 1616 pojal za manželku paní Lidmilu Šanovcovou z Hrušova, sestru paní Horňátecké. R. 1623 přikoupil pan Horňátecký za 4396 zl. i statek Sedlov u Ratboře. Zemřel, tušíme, 1627 a v napotomních bouřích válečných, zvláště v létech 1634 a 1639 statky jeho dědiců velice jsou spustošeny od Sasů a Švédů. Vdova jeho Kateřina, sedíc na Štipoklasích u Zbraslavic, prodala roku 1646 svůj statek Ratboř, tvrz a dvůr s mlýnem spáleným, podacím kostela, k tomu ves Kořenice za 10.000 kop míš. (11.666 zl. 40 kr. rýn.) Jindřichu Kraftovi z Lammersdorfu, cís. plukovníku u kyrysníků, pánu na Černíkovicích v Hradecku. (DZ. 304 F 28.) Její dcera Apollonia potom r. 1652 prodala témuž panu Kraftovi svůj spustlý statek Sedlov, tak jak po otci ho sdědila, za 2.600 zl., a odtud ten stateček při Ratboři zůstával až po naše časy. (DZ. 307 Q 13.)

Pan Jindřich Kraft zemřel r. 1659, a zůstavil syny Leopolda Viléma, Karla Václava, a dceru Marii Lidmilu. Ale toto potomstvo žilo jen na krátko ; neboť Leopold Vilém Kraft zemřel r. 1663, bratr jeho Karel Václav následoval ho v smrti již. r. 1672 a zůstavil těhotnou vdovu Lidmilu Františku, jež byla potomkem starožitného rodu Vítů ze Rzavého. Tato paní porodivši sirotka k životu nespůsobilého, již r. 1673 po něm sdědila všecko bohatství Kraftovské, statky Černíkovice a Ještětice, Ratboř a Sedlov, i dům v Praze blíže kostela Týnského. (DZ. 113 M 14, 115 D 11.) Jsouc mladou vdovou, provdala se na podzim r. 1673 za Ferdinanda Viléma hraběte Popela z Lobkovic. Statek Ratbořský zvelebila nemálo. Spálený mlýn, jenž stál pode dvorem při rybníku a potoce, za 10 kop úroku prodala mlynáři Matěji Schodeckému s povinností, aby mlýn vystavěl ; potom dala poblíže při témž potoce postaviti dva nové mlýny, Hrázský a Skokanovský, kteréž tak nazvány po prvních držitelích. Ke každému z těch tří mlýnů dala po 14 korcích rolí panských k užívání. Dále zbudovala při dvoře Ratbořském novou krčmu, kovárnu, domek pro zámečníka a domek pro tři podruhy ; všem na rozdíl vykázala 13 korců panských rolí k užívání. Tak učinila počátek nové vsi Ratboři, ježto stará ves Ratboř již r. 1402 zašla. Zemřela r. 1710 bezdětna, odkázavši statky své maceše stařičké, paní Kateřině Salomeně Vítové, rozené Příchovské z Příchovic. (DZ. 495 B 17.) Tato paní pak hned r. 1711 prodala tvrz a ves Ratboř s dvorem poplužním, krčmou, třemi mlýny a podacím kostela, ves Kořenice, ves Sedlov s dvorem poplužním a se vším příslušenstvím za 52.400 zl. hraběti Leopoldu Věžníkovi z Věžník (DZ 414 G 2.), kterýž koupiv r. 1712 sousední statek Pašinku a r. 1716 odlehlý statek Skalici u Zbraslavic, obé k Ratboři připojil.

K r. 1713 popisuje se Ratboř takto: Při panském domě dvůr poplužní velký, k němuž se drží 7651 korce rolí dobrých v 17 dílcích, dvě louky na 10 čtyřspřežních vozů sena, tři zahrady o 12, 7 a 1 korcích výměry, zelnice pod 4 korce, rybníky Hrázský (na 20 kop násady rybí), Skokanovský (na 20 kop), ke Kbelu (12 kop), k Pašince (12 kop), u Kořenic (16 kop), Prádlo (půl kopy), Kacíř (10 k.), Nový (8 k.), Nadýmač (10 k.), Jordán (8 k.), k Sedlovu (půl k.). Ve vsi Ratboři byli osedlí Jan Špalek, panský krčmář, jenž užíval 6 korců panských rolí, Václav Pička, panský kovář (3 k. rolí), Jan Anbelang, panský zámečník (4 k. rolí), a v jiných domkách panských dělníci Jan Pokorný, Daniel Švolba a Jíra, kolář. Dole při potoce Jan Schodecký, mlynář ve mlýně Hrázském (1 složení a 2 stoupy), Daniel Formánek ve mlýně Skokanovském (2 složení a 2 stoupy), a nejmenovaný mlynář ve mlýně prostředním či Schodeckém (2 složení a 2 stoupy); mlynáři užívali úhrnem 39 korců panských rolí. Role od záduší kostela sv. Václava (výměr neudán) po částech dávány v nájem dočasný těm, kdo lépe sdělávali, a to vždy za třetí mandel k záduší. (AZ. Čásl.)

Nejbližším sousedem hraběte Věžníka na Ratboři byl hrabě Karel Jáchym z Brédova (Bréda), kterýž chtěje zboží své zaokrouhliti přeplatil r. 1723 Ratboř o 40.000 zl. a připojil ji k Pečkám. (DZ. 497 L 26.) Nový majitel pak hned dal sbourati starou tvrz v Ratboři i s tvrdou věží a na tom místě postavil nový úhledný zámek s parkem a opodál pěknou bažantnici založil. Leč pro nerozumné hospodářství, na němž lpěla kletba poddaných, upadl hrabě Bréda r. 1734 v kridu, rozsáhlé statky jeho odhadnuty a ve dražbu dány. Tím způsobem prodány jsou r. 1736 statky Ratboř, Sedlov, Pašinka a Skalice, ač odhadnuty v 130.000 zl., jen za 114.000 zl. hraběnce Marii Karolině Khevenhüllerové, rozené hraběnce z Meče, paní na Hrádku nad Sázavou. (DZ. 506 D 21.)

Nová vrchnost Ratbořská vynikala vzácným postavením. Pán hraběnky Marie Karoliny byl hrabě Jan Josef Khevenhüller, bohatý statkář v Korutanech a Rakousích, zlatého rouna rytíř, JMC. nejvyšší komoří a státní ministr ; r. 1763 povýšen byl ve stav knížecí, a zemřel r. 1782. Za nové vrchnosti stavěním nových domků řemeslnických a dělnických rozšířena ves Ratboř do r. 1786 na 21 čísel domů obytných. Kněžna Marie Karolina zemřela r. 1784 a dědil po ní syn její Jan Josef kníže Khevenhüller. V následujících letech byly statky Ratboř, Sedlov, Pašinka a Skalice v nestálé držbě, neboť r. 1793 koupil je od knížete Khevenhüllera kníže Maxmilian Thurn-Taxis, generalmajor, r. 1798 svob. pán Rüdiger z Stilfriedu a Ratenic ; r. 1800 Václav svobod. pán z Rummerskirchu, až pak r. 1802 nabyl jich trhem za 250.000 zl. Václav Kračmer, forstmistr knížete Windischgrätze na panství Tachovském. Zemřel r. 1809 a zůstavil 4 syny a dvě dcery. Dědicové tito drželi statek Ratbořský na spolek, až jedna z nich, Barbora Kračmerova, vdavší se za Josefa Polze, statku sama se ujala a podíly ostatních dědiců vyplácela. Po ní dědila r. 1844 dcera její Terezie Polzova, jež po čase vdala se za rytíře Eduarda Cecingara z Birnic. (Som. Čásl.) R. 1856 poplužní dvůr panský od základů nově vystavěn, a r. 1857 zbudován tu veliký panský cukrovar na spolek se švýcarským průmyslníkem Oldřichem Huberem. Leč pro nepříznivé okolnosti různého druhu přišel statek Ratbořský, který obsahoval 1567 jiter panských pozemků výborné jakosti, k rozptýlení na své prvotní části ; neboť během r. 1885 odprodány jsou statky Pašinka, Sedlov a Skalice úhrnem za 507.700 zl. a konečně r. 1890 koupil Radboř i s cukrovarem od mladého Eduarda rytíře Cecingara z Birnic p. Bernard Mandelík, velkoobchodník v Kolíně.

Pivovar Ratbořský zařízen byv na várky po 12 sudech, zašel nedlouho po r. 1870. Jakož ves Ratboř r. 1785 čítala 21 čísel, r. 1840 zde bylo 26 čísel a 205 duší, r. 1857 27 č. a 269 duší, r. 1880 však čítalo se již 318 obyvatel v 27 domích.

Před válkami Napoleonskými u Radboře a Sedlova pěkné granáty se vybíraly a do Kolína dopravovaly. Hluboké jámy svědčící o tomto tažení spatřují se posud „V Jordánu“ u Sedlova a „V granátnici“ u Radboře. Granáty tu nalezenými vyzdobena je monstrance kostela v Radboři. Pěkné skvosty z granátů těchto (šesteronásobnou šňůru granátů kolem krku, náramky, jehlice aj.) měla majitelka velkostatku Radbořského baronka Terezie Cecingarová z Birnicu, a pak Josefa Červinková, majitelka hostince v Radboři. (Kr. školní. Viz též DK. II. 293.)

Kostel sv. Václava

Farní kostel uvádí se v Ratboři již r. 1352, kdy odváděl 6 grošů pololetního desátku papežského. (RDP.) Do válek husitských jmenují se při něm faráři: Pavel, kterýž r. 1362 sesazen pro některé viny své, a po něm kněz Jakub, potom Petr, za něhož zavázal se r. 1380 vladyka Václav z Pašiněvsi, že bude při faře držeti kaplana, který by uměl česky (SA. II. 69.). 1386-89 plebán Václav, dále Kříž (1389-93), kněz Mílek (1393-1402), Mikuláš z Doupova (1402-1417) a posléze kněz Jan.

Potom se fara v Ratboři nepřipomíná, až o hraběnce Lidmile Františce z Lobkovic zvídáme, že obnovila r. 1673 kostel v Ratboři, v němž osobní kaplan její P. Karel Pistorius administroval do r. 1693 ; leč již r. 1713 byl chrám filiálkou děkanství v Kolíně. (AZ. Čásl. 73.). Sešlý chrám opraven a rozšířen za kněžny Khevenhüllerové (1770) a opatřen novou vysokou zvonicí s baňatým krovem. Potom stal se filiálkou fary Suchdolské, až pan Václav Kračmer zřídil při něm vlastního lokalistu (1808). Byl to František Aisner, druhdy kaplan v Bikáni (1808-24) ; po něm tu působili: P. Jos. Al. Schintag (1824-29), Karel Syruček (1829-32), František Al. Blažek (1832-43) a Josef Feifar, kterýž r. 1856 stal se prvofarářem. Po smrti jeho ustanoven Václav Fialka (1868-88) a potom František Tauchman. (Kr. farní.)

Kostel sv. Václava jest jednolodní budova s trojbokým chorem. Stěny choru jsou zevně hladké, v rozích mnohoúhelníků podepřené pilíři bez ústupků. Hrany věže o cibulovité báni jsou vyduté, na nich polosloupy nesou římsy dělící. V bocích spatřuje se po třech párech barokových oken. Loď má strop rovný, vítězný oblouk polokruhovitý ; klenbu kněžiště tvoří polokopule s lunetami, tak že jen základ zdi východní, okno v choru a vchod do sakristie zbyly ze starší stavby gotické. Celá budova r. 1897 slušně obnovena.

Ve věži visí 3 zvony. Nejstarší (průměr 0 .94, výška 0 .76 m) pochází od Ondřeje Ptáčka (1470-1513) a nese při koruně nápis: ego campana nunecvant pro nunciovan per magistrum andrea ptac. k mrer. glorie criste veni nobis cam paen. n.
Druhý (0 .45-0 .38) ulil 1713 Zacharias Tietrich v Praze, třetí (0 .48-0 .38) Jan Jiří Kühner tamtéž. (MS. 89.). Před kostelem postavena Apotheosa sv. Jana N. hrubého provedení. Na podstavci erb Věžníků z Věžník.

Farnost Radbořská obsahuje Radboř, Kořenice, Pašinku, Sedlov a Těšinky, čítajíc 1084 katolíků, 4 evangelíky a 14 israelitů.
Podací kostelní praesentatio liberae collationis (biskup Královéhradecký).

Škola

O škole v Radboři nalézáme první zmínku k r. 1736. Čteme totiž, kterak toho času Jan Kučera, kantor v Radboři, 35letý, za spáchanou vraždu na své manželce Alžbětě katem život skončil ve Zbraslavicích. (Čas. spol. přát. star. 1902.)
Řádná škola založena teprve při rozšíření kostela před r. 1770. Potom čteme, že učitel Jakub Vrtáček r. 1796 svým nákladem zbudoval školní stavení. Stávalo na místě dnešní školy a docházely tam děti z Radboře, z Kořenic, z Pašinky, ze Sedlova a z Těšínek. R. 1807 odkoupil majitel velkostatku tuto školní budovu a přestavěl ji. Byl to potom nízký zděný domeček se šindelovou střechou, obrácený průčelím k východu. Nízkými dveřmi vcházelo se na chodbu cihlami dlážděnou, z níž šlo se do prostranné třídy k jihu položené, osvětlované 2 okny na jižní a 2 na východní straně. Strop byl dřevěný. Na konci chodby stoupalo se z chodbičky na půdu po dřevěných schodech, jakož i vycházelo se ke chlévu a na dvoreček. Z chodby na západ chodilo se do kuchyně, od níž na pravo byl spížník a na levo světnice. Později přistavěna ke škole na severní straně stodůlka.

Žáků napočteno r. 1796 celkem 95, r. 1807 již 112, potom 174 (r. 1826), 216 (r. 1830); r. 1833 docházel 101 chlapec, 94 dívky, na opakovací hodiny 63 žáci ; r. 1848 vyučováno 147 dětí, na opak. hod. 55.
Tomuto počtu žáků nepostačovala již školní světnice a jednáno r. 1856 o postavení školy dvojtřídní, leč bezvýsledně. Za to měl od r. 1861 učitel k ruce pomocníka. Vystřídali se tu: Václav Krupař (1861-65), Hynek Černý (1865-66), Josef Nováček (1866-67), Frant. Klusoň (1867-70).
Teprve r. 1871 rozšířena škola na dvojtřídní a druhá třída umístěna v čp. 29. Potom zbudována r. 1877 nová školní budova o 3 třídách nákladem 9.000 zl. a o třetí třídu škola rozšířena od r. 1880. Když r. 1892 povolena ještě třída čtvrtá, opatřena pro ni místnost přestavbou, což vyžadovalo nákladu 583 zl. 10 kr.

Školu v Radboři spravovali: Jakub Vrtáček (do r. 1822), Leopold Vorel (1822-26), Václav Ešner (1826-35), Frant. Sladký (1835-43), Václav Belšán (1843-79), od r. 1879 Josef Skokan.
Jako učitelé působili tu: Jan Buňata, Karel Krátký, Ladislav Pacovský, František Kühn, Jan Pospíšil.
Místo podučitelské zastávali: Josef Skokan, Josef Hráský, Alois Nekvasil, Frant. Bedrníček, Ant. Růžička, Anna z Jordánů, Karel Peer, Karel Šubrt, Václav Král, Antonie Sklenářová, Josef Skřivánek, Jan Buňata, Vilém Marek, Frant. Kühn, Josef Šafařík, Vojtěch Vyskočil, Václav Kukal, Emilie Reinbergrová, František Kopáček, Čeněk Berka, Antonín Lacina, Josef Šubrt, Jan Mašín.
R. 1898 byly tu 4 třídy se 4 učiteli a 273 žáků, 144 chl., 129 děvčat.
Školní obec tvoří Radboř, Kořenice, Pašinka, Sedlov a Těšinky.
Rozpočet školní uhrazuje se 9% přirážkou školní, školné se neplatí. (Kr. školní).