Starý Kolín
Asi půl hodiny jižně od levého břehu Labského mezi mlýnským náhonem Bašteckým a potokem Klejnarkou prostírá se osada Starý Kolín (204m). Ke St. Kolínu přiléhá bezprostředně za tratí dráhy ves Bašta.
Osada čítá 180 domů (179 obyd., 1 neobyd.) s 1393 obyvateli Čechy (na 1km 2 157 lidí).
Mužů jest 634, žen 759; osob do 16 roků 148m. 171ž., produktivních 330m. 416ž., přes 60 let 62m. 71ž.; svobodných 357m. 423ž.; ženatých a vdaných 257m. 257ž., ovdovělých 20m. 79ž.; katol. 1288, ev. aug. 3, ev. helv. 98, israel 4; čísti a psáti znalo 526m. 631ž.; jen čísti 14ž., neznalých bylo 108-94 m. a 114-101ž.
Dle zaměstnání jest tu: 18 obchodníků, 32 řemeslníci, 103 rolníci a ostatní dělníci.
Katastrální rozloha činí 8,87km 2. Rolí 691ha 43a 40m 2, luk 61ha 27a 08m 2, zahrad 19ha 97a 78m 2, pastvin 18ha 32a 58m 2, lesů 24ha 91a 01m 2, plochy stavební 10ha 68a 30 m2, neplodné 1ha 80a 55 m2, potoků a cest 58ha 19a 49 m2. Z toho náleží záduší 61ha 05a 31 m2, obci 105ha 73a 49 m2, jednotlivcům 719ha 77a 39 m2.
Pozemky mají vesměs mělkou ornici uloženou na naplaveném písku, kterýž místy až na povrch vystupuje. Hlubší a vlhčí půdu ukazují pozemky směrem k Hlizovu a sv. Kateřině ležící.
Asi polovina katastru trpí labskými zátopami. Obvod inundační zabírá 6-10km. Zelí, okurky a cibule pěstují se na 135 jitrech.
R. 1897 napočteno tu 66 koní, 487 hov. dobytka, 94 koz, 72 vepřů, 45 úlů.
Poštovní, telegrafní a železniční stanice jest v místě.
Starý Kolín jest farní, katastrální a místní obcí; k němu náleží osada Bašta. Ze závodů průmyslových sluší jmenovati výrobu cementového zboží a na Baštách válcový mlýn a pilu.
Daní platilo se roku 1897 4576,27 zlatých , okres. a zem. přirážek 76%, obecních 15%, školních 25%.
Názvy tratí:
Pole: na Ohradě, v Pololáni, za Černou struhou, pod strání, pod borkem, přední Kačina, zadní Kačina, ku Kamenci, za Kamencem, v Obickách, na ostrově, v Hejkolci, v Desátku, na obci k Souškám, u Býkovny, ke kolínským lukám, u kapličky, k obecním, na obecních, přední Sitiny, zadní Sitiny, u obecních příkopů, u hráze, u Odpadu, za Odpadem, za Klejnarem, u Šífovky, u obce za vsí, na Hyblích, Škvrňovka, Kamínka, Familie.
Lučiny: za Kamencem, v Obickách, v Ohradách, v Hejkolci, na obci k Souškám. Lesy: na obci k Souškám, v zadních Sitinách, u Odpadu. Pastviny rozkládají se na Pololánské stráni. Stráně: Kačina a Hybl.
Paměti.
Původ vsi Starého Kolína sahá as do první polovice 13.století a jest zajisté o něco starší než původ města Nového Kolína, které kolem r. 1260 bylo hrazeno. Nejstarší zmínku o Kolíně činí pamětní kniha farní, pravíc, že farní kostel v St. Kolíně vysvěcen byl na den sv. Ondřeje r. 1267.
Že nejbližší okolí St. Kolína nebylo před tím liduprázdno, svědčí nálezy popelnic, které učiněny byly v písečníku u obecního lesa, na zahradě č.p.37, na Kačinách (maj. gymn. sbírek v Benešově), na poli pana Suchého u Kapličky (v museu Kolínském), a r. 1898 na poli p. Váši „na Ohrádce“ (Museum král. Českého).
Právo podací ke kostelu sv. Ondřeje vykonával král Český, z čehož soudíme, že ves ta náležela ke statkům královským, patříc do šosu města Kolína. R. 1293 čteme, že královna Guta, manželka Václava II., darovala faráři v Lysé 5 lotů stříbra ročního platu z některých rolí u St. Kolína (RD. II. 721).
Později shledáváme ve St. Kolíně jeden zemský statek, jenž záležel z tvrze, poplužního dvora a nějakého počtu podsedků; r. 1386 byl jeho držitelem bohatý horník Thomlin Praubart. Jiný dvůr svobodný zde držel r. 1380 Štěpán Jihlavský (Eylaver, de Iglavia) a pronajal ho Mikuláši Kreuzpingerovi z Kutné Hory za ročních 13 kop a 20gr. – R. 1390 držel týž statek František Oderein z Hory, tak jak ho měl od Pěšíka z Brodu a potom ho za 204 kopy prodal prve řečenému Tomáši Praubartovi, který maje takto dva statky v Starém Kolíně, oba v jediný statek zcelil. R. 1393 přikoupil k tomu půllán rolí od Hamana Neypayera; leč 1397 prodal vše, co v Starém Kolíně měl, Martinu Pušovi z Hory a Barboře manželce jeho.
Rychta v Starém Kolíně, k níž náleželo jedno popluží s krčmou, byla od počátku spojena s královskou rychtou v městě Kolíně. Takoví rychtáři byli zprvu králem samým dočasně usazováni, jako před r.1277 Jindřich, v letech 1277-95 Giselbert, r. 1299 Ortlin, as r.1303 Pernold, později Haman z Baychova. Téhož svat Chocek (Choezlin) roku 1327 nabyl rychty v obou Kolínech od krále Jana k dědičné držbě. R. 1365 koupil obojí úřad od Krištofa, syna Choclínova, Martin Brukmeister; 1379-82 držel ten úřad Jan Helvig, po něm Václav, syn Brukmeistrův; od r. 1387 a ještě r. 1412 Ondřej Křík (Geschrey, Clamor); r. 1439 téhož syn Vítek. Tito rychtářové pak pronajímali rychtu Starokolínskou vždy některému z osadníků. Takoví nájemní rychtáři byli r. 1384 Ješek , 1385 Mertl (Martínek), později usadilý v Kolíně jako měšťan zámožný, r.1390 Pišolf, jenž podnikl kající pout do Říma, načež rychtářoval Mikuláš Sedláček. Ale týž roku 1393 najal sobě poplužní dvůr v Dolanech, a rychtářství se ujal Mathes Cikker.
Ves Starý Kolín podléhala ode dávna právomocnosti městského soudu v Kolíně, a proto byly všecky soudní záležitosti, smlouvy a prodeje, jež týkaly se Starého Kolína, zapsány do městských knih Kolínských. Náležela ta ves tudíž do šosu Kolínského; za to musili osadníci Starokolínští do důchodu města Kolína platiti šosovní plat (lozunky), jež vydal úhrnem 29 kop 32 groše 1 1/ 2 peníze za rok. Z nejstarších knih městských z let 1376 – 1401 událo se nám vyšetřiti následující obyvatele starokolínské: Roku 1380 dal Haiman z Lipna (Leipner) synu svému Nykúšovi (Mikuláši) jednu roli svou, čehož svědky byli místní konšelé Hensl (Jan), Pertel, Nykúš mlynář (mulner) a Haiman Neypauer. Téhož roku 1380 byl tak zvaný Arnoldův mlýn od Fricka mlynáře za 14 kop prodán Hánovi koželuhu z Kolína. Dále jmenují se v letech 1380 – 1401 Nykúš Pertl, Pavel Klugl, Petr a Václav z Písku (vom sande), Franc a Petr Slensprot, Matouš Darnicht Malešovský, Henzl Ráb jinak Lesterle zvaný, Henzl Senický a téhož vdova Anežka, Hanuš Holický, Mikeš Čech (Mixo Pehem), vavřinec Knoblocher a Dorota vdova jeho, Ježek Knoblocher, Michal řezník, Mikuláš Kunatův, Kunc Rethel, Václav Strosreiter (t. j. jízdný četník), Albert Smola, Mikuláš Hopolt, Jindřich Pregerknecht, Dětříšek Kastner, Zuzana Reichova, Franc Rulle, Albert Heger, Henzl Paukenstell, Tomáš Nymburský, Jan a Ulman z Lipna, Mikuláš Mertlův, Mikuláš Zubák, Michal Neyburger, Kunz Klapperschenkel, Kunz Kosmer, Kadaňský (Cadaner), Nikúš Ortel, Ulman Ernst, Nikúš Pompl, Eberwein, Tekner, Umlauf. Dále tu grunty měli horníci Henzl Kind, Prokop Eldrys a Matěj z Kaňku (de Meatu).
K r. 1393 čteme, že paní Ožana Reichenthalerová odkázala Haimanu Neypauerovi ve St. Kolíně čtvrtlán rolí pod tou výminkou, aby z úrody jeho on a jeho budoucí v každých sudých dnech vyčastovali snídaní pět chudých lidí, a po snídani aby každému z nich dáno bylo po haléři a všem na podělení tři korce žita. Čehož svědkové byli místní konšelé Mikuláš z Lipna, Ješek Knoblocher a Mikuláš Kunátův (DPK. II.).
Z výše podaného seznamu jmen jde na jevo, že tehdáž ve St. Kolíně bylo obyvatelstvo dvojí, české a německé, ale že němčina tu měla převahu, a v té převaze držela se vlivem německých měst Kolína a Kutné Hory až do války husitské.
R. 1402 byl pro krajinu Kolínskou velmi nešťastný. Uherský král Sigmund, nehodný císaře Karla IV. syn, úkladně zajal bratra svého krále Václava IV., a přes rok ho držel ve Vídni ve vězení. Potom času zimního přišel s nemalým vojskem surového lidu uherského, aby se zmocnil království Českého. Leč město Kutná Hora vzdorovalo jemu, a proto dal se do jeho dobývání, při čemž jezdci uherští po okolí se rozjížděli, plenili a pálili až k Nymburku a Mladé Boleslavi, až je na jaře r. 1403 král Sigmund odvedl do Uher. Tehdáž zkažena jest ves Čakovice u St. Kolína a již více nepovstala. Pustých pozemků čakovských ujali se Kolínští, a tamější farní grunty, role, louky a les koupili od Starokolínského faráře Petra za 139 kop gr. Na těch pozemcích potom zdělali veliký rybník, zvaný Čakovec (později Čekanec), jejž naplnili náhonem z říčky Klejnaru. Leč nástupce kněze Petra, farář Řehoř Chudera, odpíral onomu trhu o grunty čakovské a soudil se s konšeli kolínskými, až dne 16.června r. 1412 dva dožádaní smírci Václav Sucher, mistr Vlašského dvora v Hoře, a Martin ze Soutic, purkrabí na Libenicích, onen spor narovnali. Kolínští tu podrželi pozemků čakovských, za to osvobodili farní podsedky ve St. Kolíně od platů šosovních, dali jim právo užívání obecních pastev, sekání dříví v obecním lese zvaném „amen“ a lovení ryb v Labi podle jiných lidí starokolínských; za to měli podsedkové pomáhati v obecní robotě a podléhati soudu městskému. Faráři pak obnovena jest držba desátku cla, jedenácti chlebnic a masného krámu v Kolíně, též právo sekati dříví v obecním lese starokolínském. Smlouvu tuto podepsali z Kolína dědičný rychtář Ondřej Křik, konšelé Jan, někdy rektor školní, Václav Koler, Mikuláš Hrabaň, Jan od fortny, Hoch, Petr Hensl, Petr Schenl, Jakeš sladovník, Hašek, a obecní konšelé Haman Kunatů, Mikuláš Kunšů, Václav Ruppel a Adam řezník (LE. IX. N. 2).
Z doby husitské války nemáme zpráv o St. Kolíně; leč jest na jistě, že tehdáž tato osada na cele se počeštila. Tvrz a poplužní dvůr tamější držel r. 1436 vladyka Zachař z Řenec, jemuž císař Sigmund v zápisné držení udělil dvůr Sakmanovský a vinici pod Kaňkem a ves Pučery u Zásmuk. Na onom statku měl r. 1415 František Roznthaler, někdy mistr Vlašského dvora v Hoře, 10 kop dědičného platu a ten plat odkázal klášteru Sázavskému; leč toho platu klášter nikdy neužil.
K r. 1475 čteme, že na den sv. Vavřince (10.srpna) přiletělo z Uher a Moravy mračno velikých kobylek a tu v St. Kolíně sneslo se k zemi, a ty snědly vše, co zeleného bylo na polích, lukách a lesích, a dále letěly k Roudnici.
R. 1494 držel tvrz a dvůr v St. Kolíně vladyka Vilém z Řenec s manželkou svou Marklitou z Landsteina. Týž měl s městem Kolínem mnohé spory, počítaje si nemálo škod pro rybník Čakovec a jeho náhon z Klejnaru; čehož Kolínští potom dosyta majíce, od pana Viléma koupili tvrz a dvůr ve St. Kolíně, zároveň i mlýn při Klejnaru, a to zboží r. 1504 doplatili. R. 1498 založili na místě někdejšího dvora Sakmanovského blíže Kaňku a Hlízova nový rybník na 6 kop násady kapří a opatřili ho náhonem z Klejnaru. Na upokojení horníků, kteří tudy vozili od Bašty svou potřebu dříví, vystavěli přes onu strouhu kamenný mostek. R. 1500 měli Kolínští pro svůj rybník Čakovec novou škodu, ježto zatopil a zbahnil nemálo farních pozemků starokolínských, 7 1/ 2 kopy záhonů rolí a dvě loučky. Za náhradu dali faráři půllán dobrých rolí blíže silnici ke Kolínu (MK1. 1492 - 1502). Podobné škody od toho rybníka častěji se opakovali, a proto založili Kolínští opodál nový rybník v prostoře 60 korců a vodu tam nahnali ze struhy Nebovidské. Rybník Čakovec úplně spustili a obrátili na louku, kteráž pak vydávala 50 vozů sena. R. 1505 prodali mlýn při Klejnaru pod úrok 30 grošů Chladovi mlynáři s tou podmínkou, aby tam upravil stroj na řezání prken. (Kolín, kniha pamětní, kniha smluv č. 4.)
Tak se stala obec Kolínská pánem ve St. Kolíně a ujala se též patronátního práva nad farním kostelem. Zatím odloučena jest i rychta Starokolínská od městské rychty v Kolíně. R 1454 rozdělili se bratří Vítek a Sigmund, synové dědičného rychtáře Kolínského Vítka, o statek otcovský. Sigmund ujal se rychty v městě Kolíně a některých pozemků orných, lučních a lesních; bratr jeho Vítek dostal dědičnou rychtu v St. Kolíně a ostatní pozemky. Po čase držel rychtu Starokolínskou Martin Mertl z Kolína, po němž r. 1525 ten statek sdědil Oldřich z Kaňku. (Kolín, kniha smluv č.4.)
R. 1547 zjevně se účastnili Kolínští vzpoury stavovské proti králi Ferdinandovi I., nechtíce mu pomáhati proti evangelickým knížatům německým. Za to jim král zabavil všecky statky jejich a připojil je k panství Kolínskému. R. 1549 sice jim vrátil pozemky jejich v St. Kolíně, též šosovní platy odtud, jež obnášely 29 kop 32 grošů 1 1/ 2 peníze za rok, ale panství nade vsí, právo honitby a patronát kostelní podržel sobě na vždy. Leč i toho všeho, co jim v St. Kolíně zůstalo, jen málo užili. R. 1555 zastavil král Ferdinand I. své panství Kolínské moravskému pánu Karlovi z Žerotína k držbě do druhého pokolení; a tu hned onen pan Žerotín odňal městu šosovní platy ze St. Kolína a sám je přijímal pro sebe; totéž činili po jeho smrti (r. 1560) jeho vdova Veronika z Lípy a jeho zeť pan Karel z Říčan. Týž pan Karel založil 1567 – 79 na gruntech starokolínských dokonalou soustavu vodních struh od Bašty až po Kaňk, po nichž plaveny špalky dříví, trámy a jiná dřeva, též dřevěné uhlí z lesů polabských pro potřebu Kutné Hory. Zbytky těch struh jsou podnes zjevné, a lid jim říká šifovka. Z těch struh měl pan Karel z Říčan nemalý užitek, Kolínští však velikou škodu, neboť jejich role a louky se tím zbahnily, v lesích dříví podehnívalo a zesýchalo, a rybníku Sakmana nedalo se již užíti. Kolínští, měvše prve z těch pozemků přes 134 kopy ročního užitku, kterýž se jim stenčil na 9 1/ 2 kopy, vedli proto časté žaloby na Karla z Říčan, potom na Kašpara Melichara z Žerotína, který od r. 1579 zápisné panství Kolínské držel. Spory takové a jiné skončily se na jaře r. 1591, kdež císař Rudolf II. panství Kolínské panu Žerotínovi odňal a zase komoře své královské přivtělil. Leč nepropustil Kolínským šosovního platu ze Starého Kolína. Královská komora jim sice přiřkla právo k 945 kopám č. zadržalých lozunků z oné vsi, ale zato byli sami dlužni do 3700 kop platu komorního od r. 1564; z té příčiny musili Kolínští všeho práva šosovního ke vsi St. Kolínu se zříci a ještě 1425 kop dopláceti (AK1. IV. 49. 68). Odtud zůstával Starý Kolín vždy při panství Kolínském. Ve čtvrtek dne 4.října 1608 potkalo osadu Starokolínskou velké neštěstí. Tehdejší farář v domě svém sušil hrušky, a tu vznikl z jeho neopatrnosti zhoubný požár, jímž 22 domů hořelo, a farář z mnohých na těle svém popálenin zemřel. K tomu ohni sběhlo se mnoho lidu okolního, přičemž jistá žena z Tří Dvorů ukradla kožich muchegrový. Ale byla postižena a ku právu do Kolína dodána, kdež, ač zasloužila prý šibenici, odsouzena k vězení na dva měsíce, a za ten čas v každý čtvrtek stála na pranýři v železném obojku. Na pomoc pohořelým pak císař Rudolf v červnu roku 1609 daroval z lesů pardubských tři kopy kmenů (DP.II. 222).
Povstání českých stavů evangelických způsobilo v St. Kolíně nemalou změnu. Cokoli měli Kolínští rolí , luk a lesů v St. Kolíně, to jim z pokuty za to, že v povstání měli účast, r. 1622 jest vzato a ke královskému panství Kolínskému přivtěleno. Jen starý rybník na gruntech někdy čakovských jim r. 1628 byl vrácen.
V onom čase obyvatelé starokolínští z přinucení musili se dáti na víru katolickou, ač mnozí tak učinili jen na oko, potají zůstávajíce při víře evangelické. R. 1626 ležela tu pěchota pana Breynera , tu a v okolí škodila a loupila, a nebylo komu žalovati (DP. II. 269). Jakož bylo okolí kolínské v letech 1634, 1639 a 1643 od nepřátelských vojsk, saského a švédského, navštíveno, osada Starokolínská, ležíc na hlavní cestě od Kolína k Pardubicům, tehdáš nemalých škod vystála. Když po válce byl r. 1654 zakládán obecní katastr pozemkový, shledáno bylo v St. Kolíně, že tu jsou dva pusté grunty selské, Rotkopovský (40 korců rolí) a Richtecký (52k.) a 13 pustých domků zahradnických (Salášovský, Kovářovský, Sendražovský, Kaňkovský, Peckovský, Hlavatých, Klaudásovský, Dehtářovský, Šimkovský, Ledašilovský jeden i druhý, Chrástecký a Němcovský). Osedlí zde byli tehdáž sedláci: Pavel Souček (měl 74 korce rolí), Šimon Novák (36), Matouš Šafránek (40), Jakub Žlab (40), Jakub Farář (40), Jan Luňáček (40), Jan Chrastecký (36), Matěj Pískač (54), Jakub Luta (70), Václav Matějů (32), Jiřík Vobořil (70), Jan Žemlička (40), Pavel Šorman (30), Dorota Lutová (70), Jan Plíhal (40), Václav Slavík (30). Kromě těchto zde byli chalupníci: Jan Kašík (15k), Jan Kostelák (15) a domkář Jan Javůrek, kovář; Jan Kampfert, Mikuláš Kačer, Alžběta Půstová, Václav Klokan, Jan Železný, Havel Kavka, Václav Jindra, Dorota Kavková a Václav Ledašil držíce po 1 – 7 korcích rolí. Ke kostelu a faře tehdáš se drželo 151 korců rolí a luk na 20 vozů sena. Při popisu z r. 1718 sídlili ve St. Kolíně: Potažníci: Jiří Skokan (držel 100 korců rolí a pasek), Pavel Moravec (34), Matouš Skokan (62), Václav Křička (37), Václav Uher (38), Jan Vrba (38), Jan Bubak (39), Jiřík Pískač (83), Václav Vlček (67), Ondřej Pokorný (33), Bartoš Vlastník (77), Karel Kohoutek, rychtář (36), Vilím Kunar (39), Martin Burdáček (72), Jan Plíhal (39) a Matěj Kouďa (52). Dále chalupníci: Petr Sýkora (26), Lukeš Hořák (14), Matěj Deršata (13), Ludmila Slavíčková (12) a Václav Váňa (11). Konečně domkáři: Václav Javůrek, Jiří Vacina, Matěj Pilař, Martin Trnka, Pavel Svoboda, Jan Skokan, Václav Zpěvák, Václav Veselý, Jakub Luta, Václav Vlastník, Marianna Veselá, Bartoš Čermák, Jakub Knora, Jakub Hořák, Jiří Drahovzal, Jan Vobořil, Jan Klaudásek, Kašpar Rákosník a Jakub Sodoma, kteří drželi po 1 – 9 korcích rolí a něco luk. Celkem drželi osadníci 868 korců rolí, 146 korců pasek, luk na 266 vozů sena. Obecní jmění záleželo ze 30 korců rolí a luk na 8 vozů sena. Zahrad a štěpnic byly 23 korce, a ve vsi drželo se úhrnem 70 koní, 13 volů, 90 krav, 76 jalovic, 223 ovce, 28 sviní a koza. (Kat.Kouř. č. 42.)
Roku 1761 stihla St. Kolín zlá pohroma obecným požárem, kterýž strávil i krov kostelní a nábytek, zkazil věž i zvony, farní dům obrátil v rumy a všechen farní archiv přivedl na zmar.
Při popisu r. 1823 nalezen ve St. Kolíně 101 dům se 734 obyvateli.
Dne 28.dubna 1840 o 4. hodině odpolední vypukl v obci zhoubný požár, který za prudkého větru zničil za 3/ 4 hodiny 39 čísel a špýchar. Také zhoubné povodně (r. 1829 a 1845) nemálo škodívaly obci. Nebezpečno bylo zvláště 25.ledna 1846, když obyvatelé na sousední Baště utekli před vzedmutým Labem až pod krovy, kdež strádali zimou a hladem, nežli voda opadla.
Za války roku 1866 navštívena byla osada Starokolínská vojskem nepřátelským. Dne 6.července 1866, tři dny po bitvě u Sadové, jelo tudy od Týnce ke Kolínu několik setnin pruského rejtharstva, zpívajíce potupné písně; za nimi přišlo 950 pěších, rozložili se po návsi a zahradách a tam sobě vařili, nikoho ze vsi nepropouštějíce. Tu spotřebovali množství vajec syrových i vařených, na obci vynutili 2 krávy, 1530liber chleba, 20 liber másla, 5 kop vajec, 200 žejdlíků mléka, 20 žejdlíků vína, 20 centů slámy, 5 1/ 2 centu sena, 4 centy ovsa a 4 sáhy dříví. Jinak ale vedli si vlídně, ač opatrně. Hned druhého dne vynutili zde 260 doutníků, 31 liber tabáku, 93 liber chleba, 30 žejdlíků másla, 15 žejdlíků sádla , 140 liber ovsa.
Téhož dne od Sv. Kateřiny přišlo 1000 pěších Prusů s podplukovníkem, který churav jsa, položil se na faře a jeho lidé rozložili se po domě a pod krovem, všude slídíce. Lidé obdivovali se netoliko jejich nenasytnosti, ale též podivnému jich kuchařství, ježto pro pana velitele svého v hrnci svařili sušené švestky, boby perník a cukr v kyselém mléce, a to promíchané jemu na pochoutku podali. Dne 8.července hnuli se odtud k Čáslavi, vzavše sousedu Vokřálovi dvě dobré hřebice za poukázku na 270 tolarů.
Další pochody nepřátel viděli osadníci dne 2.srpna, kdež 25 důstojníků, 324 vojínů a 266 koní na útraty obce do druhého dne se živilo. Když po příměří Mikulovském nepřítel vracel se domů, dne 12.srpna šlo tudy 892 pěších Pomořanů, 146 hulánů, 181 koní, k nimž přibylo 180 pěších a 30 důstojníků, a všichni zde odpočívali přes noc; a potom jiný lid vojenský tudy procházel co den až do 19.srpna. Za ten čas roznemohlo se v St. Kolíně 100 lidí cholerou, již Prusové do země zanesli, a 24 lidí umřelo nemocí tou. (Kron. far.).
Bašta
Na severovýchodní straně přiléhá ke St. Kolínu ves Bašta (196m). Čítá se tu 66 domů se 492 obyvateli Čechy.
Majíc skrovný katastr 18,99 ha tvořívala Bašta samostatný stateček zemský, jenž náležel c.k. hornímu eráru v Hoře Kutné. (Som. Čásl.)
Na místě nynější osady býval dříve pouze mlýn a hospoda pro voráky, kteří plavíce z lesů trutnovských, rychnovských a pardubických vorové dříví, u hrabic zde se stavovali, a horníkům dříví, šindel, prkna a jiné věci pro potřebu hutí prodávali. Obchod tento ustálil se zvláštní výsadou, kterou roku 1459 král Jiří dal horníkům. Vory po Labi plynoucí měli se nejdříve zastaviti na Baště, kdež horníci svou potřebu dříví kupovali a teprve po čtyřech dnech směly plouti dále ke Kolínu, (DK. I. 85.). Zakoupené dříví zpracováváno na špalky a v milířích na uhlí přepalováno, načež hotové uhlí do hutí kutnohorských vozeno. Prací tou zaměstnávali se hlavně podsedkové čili zahradníci, podruhové a jiní lidé usedlí i neusedlí ze St. Kolína, kteří proti jisté záplatě od JMC a komory k Horám připojeni a za to jiných robot osvobozeni byli, (PKH 189.). Později správa horní domky jim vystavěla a kousky zahrad k nim přiměřila. (Som. Čásl.) R. 1625 byla již při mlýně zdejším pila pro potřebu horní vystavena. Listiny horní z té doby jmenují osadu jménem Kolent. (PKH 193.)
K r. 1630 čteme, že hledali na Baště bezpečně útulek sousedé kolínští, aby ušli násilnému přehánění z víry evangelické na katolickou. (DK. II. 107.)
Roku 1715 byli tu osazeni: Pavel Beneš, Martin Skála, Jiří Hrolský, Martin Morávek, Vavřinec Kratochvíl, mlynář klášterský Jan Burian, mlynář Veletovský, Anna Singrová, Jan Beneš, Václav Žďárský, Matěj Oliva, Markéta Morávková, Kateřina Pavlová, Jiří Burian, Jan Kovayly, Jan Žďárský, Jan Buňáček, Alžběta Hlavičková, Tobiáš Hájek, Salomena Korantka, Jan Bankl, Jan Zbudil, Zikmund Husa, Jiří Svoboda, Jiří Málek, Šimon Málek, Vít Havíř, Jan Jožák a Tomáš Machalický. Každý z těchto 30 domkářů držel kus zahrádky do tří věrtel. Denní výdělek jejich z práce pro hutě počítal se na 10 kr.
Mlýn, který r. 1715 měl v nájmu Jakub Sokol, byl o 4 složeních, s jahelkou a 7 stoupami. Nájemného platilo se 300 zlatých. (AZ. Čásl.)
Staré paměti dí, že na kolu při Labi býval nápis „Stadtl Baschta“. Obyvatelé zdejší byli prosti služby vojenské; později však za 2 roky jednoho muže měli stavěti na vojnu. Poněvadž však byli tělesně k tomu nezpůsobilí, najímali sobě náhradníka za peníze z osad sousedních. (Pam. dp. far. Chaloupeckého.)
Farní chrám sv. Ondřeje.
Svatyně tato jest jednolodní stavba s lodí křížovou a s věží na západním průčelí. Při severním boku vystavena barokní sakristie, nad níž oratoř do kostela otevřená. Chrám zakončen třemi chory se pěti stran osmiúhelníka bez opěrných pilířů. Stěny jsou zevně hladké s nárožními lisénami bez hlavic, kouty vyduté. Hlavní římsa kolem celé stavby má ranný gotický profil.
Věž 7,2 metru ve čtverci obdržela opravami ráz barokový, ale uvnitř zachovala velká, z části zazděná okna, starý ráz gotický.
Hlavní loď jest vnitř kostela 25,48m dlouhá, 5,73m široká, příční lodi jsou 4m široké a 20m dlouhé. Křížení lodí uzavřeno nízkou kopulí se zatupenými kouty. Na kopuli provedena pěkná fresková malba zobrazující Apotheosu sv. Ondřeje. Cípy vyplňují vázy a kartuše. V západní části lodi spatřujeme dvě pole křížových kleneb, jejichž žebra spočívají na nástěnných pilastrech pozdějších a křižují se v hladkých svornících. V každém poli po páru oken.
Nad vchodem do sakristie čteme:
VNI DEO TRINO EXCELSO ET DIVO ANDREAE APOSTOLO EXIVIT SACRATA HAEC AEDES SUB SUMMO PONTIFICE BENEDICTO XIV ROM IMPr CAROLO REGE. BOEM ET HUNG PATRONO REGIAE BOEMAE CAMERAE PRAESIDENTE F. LEOPOLDO S. R. COMITE DE STERNBERG A PRIORI FABRICA POST 440. AN. ITERATO FUNDAMENTALITER REAEDIFICATA.
(T.j. Ke cti Boha Trojjediného a sv. Ondřeje ap. byla tato svatyně za času papeže Benedikta XIV., císaře Karla IV., krále Českého a Uherského jako patrona, za Fran. Leopol, hr. z Sternberka jako praesidenta král. komory, když od prvotní stavby 440 let uplynulo, od základu nově přestavěna).
Vnitřky tří chorových polygonů ukazují na klenbě paprsková žebra jemného profilu, kteráž rozbíhají se ze svorníků plastickou růží ozdobených a končí na třístranných, římsovitých hlavicích tenkých, až k zemi sahajících přípor (bez patky) v koutech polygonů.
V kněžišti poutá pozornost pěkné barokní sanktuarium, zároveň za oltář sloužící. Také krucifix, visící nad křtitelnicí ukazuje pěknou realistickou práci řezanou (z poč. 18.stol.).
Z náčiní kostelního sluší vytknouti velmi pečlivě pracovanou monstranci sluncovou ze zlaceného stříbra (z první pol. 18.stol.), dále pluvial, ornat a dvě kasule z červeného sametu bohatě zlatem vyšité (z druhé pol. 18.stol.).
Ve věži kostelní visí tři zvony, vesměs ulité po požáru r.1761. Na nich jsou tyto nápisy:
TITO ZVONI PO OHNI ZA FARAŽE JOSEFA ANTONINA VOKAIKA NAKIADEM KOSTEIA V PRAZE PRŽELITI K SIAVIE BOŽI.
JOHANN GEORG K ÜHNER GOSS MICH IN PRAG ANNO 1779.
Největší tento zvon má průměr 1,2m, výšky 1m, kolem koruny má drobné figurky, na plášti svatý Josef před Kristem klečící.
TEHOŽ LETA ZA VROZENEHO A STATECZNEO PANA VOJTECHA MASATSCHE PANSrVICH KOLLINSKEHO A BECŽVARSKEHO PANA VRCHNIHO. - JOHAN GEORG K ÜHNER GOSS MICH IN PRAG ANNO 1779.
Tento zvon má průměr 0,94m, výšku 0,80m.
Nápis: JOHAN GEORG K ÜHNER GOSS MICH IN PRAG ANNO 1779.
Průměr 0,70m. výška 0,60m.
Na vížce saktusové jsou dva zvonky s letopočtem 1762.
Železný kříž na hřbitově v čele choru, druhdy na věži, ukazuje hubený, ale vkusně vinutý ornament 18.stol. z ploských pruhů (MS. 53 a sld.)
Dle zápisu farní knihy pamětní vysvěcen byl kostel svat. Ondrřeje r. 1267. Nedlouho potom odkázal kolínský rychtář Jindřich svůj masný krám v Kolíně na spásu duše své kostelům farním ve Starém Kolíně a Novém Kolíně a klášteru dominikánů v Kolíně městě. Když rychtář Giselbert (úřadoval již r. 1277) masný krám zadal v cizí ruce, soudil se roku 1295 farář Starokolínský Jindřich s rychtářem. Pře tak narovnána, aby Giselbert a jeho potomci krám drželi pod zákup a dávali kostelu ve St. Kolíně 4 1/ 2 kamene loje místo úroků. Kromě toho měl Giselbert ochraňovati kostel ve St. Kolíně a nahraditi jemu škodu, která vznikla zadržením úroků z řečeného krámu. (RD. II. 697.) R. 1354 farář Ondřej směnil svou faru s knězem Dobšem, farářem ve Kbele. Týž Dobeš r. 1371 odešel jinam, a faru jeho dal císař Karel IV. knězi Pavlovi z Chocně, nápravci kněží v Praze. R. 1374 dán byl na jeho místo kněz Matěj z Čes. Brodu a r. 1385 opět Pavel z Chocně, bakalář sv. písmem, královský kaplan a farář v Poličce, obdařen tou farou; leč nepřebýval zde, pronajímaje faru jiným kněžím; takovým nájemcem fary byl r. 1386 kněz Jan, r. 1390 kněz Matěj. Onen kněz Pavel z Chocně zemřel r. 1395 a na jeho místo dán kněz Martin ze Záchrašťan, po něm Petr ze Stupna (+ r. 1407), dále kněz Řehoř Chudera, probošt královské kaple v Hoře Kutné, a když roku 1414 týž stal se farářem v Čáslavi, kněz Václav Čáslavský (LC. V. – VII ).
Nadání farní bylo slušné, obsahujíc netoliko pozemky orné a luční ve St. Kolíně, ale též role, louky a les ve vsi Čakovicích (in Schekawicz), kteráž do r. 1402 stávala blíže St. Kolína k západu, proti vsi Třem Dvorům, k tomu tři jezera při Labi, jedno u farní louky v Čakovicích, druhé a třetí při farních gruntech zvaných „rodland“ (nyní na rodlantě) (LE. IX. N. 2.).
K tomu přijímal netoliko desátek úrody od osadníků, nýbrž také desátek cla královského, které se vybíralo v městě Kolíně u branky Labské a u branky sv. Jana Křtitele. Kromě podílu na masném krámě v Kolíně měl farář tamtéž i 11 krámků chlebních. Tyto chlebnice kolínské bývali nad masnými krámy v rohu ulice ke kostelu, kde nyní jsou domy č.: 23., 17., 18. a 19.; ale již r. 1412 byli spáleništěm a nedávali užitku. Díl svých pozemků drželi faráři starokolínští sami, pokud potřeba domácnosti kázala, jiný díl zadávali k dočasnému nájmu, z ostatku sdělali několik drobničkých usedlostí zahradnických, jichž držitelé jakožto farní podsedkové (Hintersassen, subsides) povinni byli farářům robotou a úrokem. Ze všech důchodů vyměřen byl farářům starokolínským polouletní desátek papežský v 36 groších.
Od válek husitských neumíme z kněží podobojí jmenovati než kněze Petra (asi roku 1600) a kněze Jana Antoše, kterýž l. 1622 měl býti farářem u sv. Barbory v Hoře Kutné (PKH. 68.)
Když r. 1622 vypuzeni kněží nekatoličtí z Čech, kostel sv. Ondřeje přidělej jako filiálka k děkanství Kolínskému, což trvalo až do r. 1681, když dán do St. Kolína vlastní farář s kaplanem. Jim dány ve správu duchovní všechny fary panství Kolínského a sice: Starokolínská, Křečhořská, Novovesská, Sánská, Ovčárecká a Býchorská. Později dán jest do St. Kolína ještě druhý kaplan.
Prvofarářem ve St. Kolíně byl P. Václav Segner, dříve kaplan v Dobřichově, jenž uveden byv na faru (13.června) 1681, zemřel zde roku 1694. Po něm vedli duchovní správu: P. David Křika (1694), Jan Vavák (1695 – 1720), Karel Šicht (1720 – 1721), Josef Straka (1721 – 1731) a Václav Tadeáš Verner (1732 – 1749). U něho zemřel 8.října 1741 jeho kaplan a příbuzný kněz Jan Vojtěch Verner, jak svědčí náhrobní deska blíže sakristie. V dalším pořadu následovali faráři: P. Hynek Aug. Svoboda (1749 – 1752), František Brandelsteiner (1752 – 69) a Josef Vokálek (1769 – 1795).
Novotami císaře Josefa II. usnadněna duchovní správa ve St. Kolíně. Již r. 1765 kaplan Ignac Navrátil dosazen do Ovčár a r. 1786 dán místní kaplan do Nové Vsi, jemuž i fara v Křečhoři podřízena. Faráři starokolínskému zůstaly pouze vsi St. Kolín a Bašta, ale přece požíval pozemků zádušních, kteréž r. 1718 čítaly ve St. Kolíně 55 korců rolí a luk na 6 vozů sena, dále od záduší v Křečhoři, Nové Vsi a Ovčářích 151 korců rolí a luk na 6 vozů sena. Od záduší starokolínského pronajímáno tehdy 109 korců rolí, luk na 15 vozů sena (AZ.).
Od r. 1795 – 96 držel faru zdejší P. Romedius Tesánek, po něm Jan Alois Holeček (1796 – 1828), Jan Petr Strnad (1828 – 52), a potom Karel B. Hušek. Pamětihodný tento muž narodil se v Nábzí u Železného Brodu 13.března 1796. Na kněze vysvěcen byl v Litoměřicích od biskupa Hurdálka 24.srpna 1821. Kaplanovav po dvě léta v Semilech, roku 1820 stal se vychovatelem u pana Václava Veita, držitele Semil a později Kolína. R. 1833 dosazen na faru ve Mnichu (na Táborsku) a po málo měsících vyměnil ji za faru v Nové Vsi. V l. 1850 – 51 spolu s Františkem Řezáčem vedl duchovní správu v trestnici pražské u sv. Václava a již r. 1852 stal se farářem v St. Kolíně, kdež do své smrti setrval. Kněz Karel Hušel byl buditelem lidu nevšední horlivosti, bystrého rozumu, vřelého srdce, povahy přímé a naskrze šlechetné. Znamenitých zásluh získal si o školství, když v letech 1855 – 65 zastával úřad k. a. vikáře. Jsa rozhodným přítelem pokroku, shromažďoval kolem sebe učitelstvo, ukazuje mu, kterak lze ve školách vedle náboženství, čtení, psaní a počtů naučiti užitečným vědomostem z dějepisu, zeměpisu, měřictví, fysiky a přírodopisu. Za něho zavítali do St. Kolína nejednou Fr. Palacký, dr. Fr. L. Rieger, dr. Jos. Kalousek, dále kněží Řezáč, Frost, Koťátko aj. Dosáhnuv 84 let věku tiše zesnul a za velikého účastenství všeho vůkolí pohřben na hřbitově farního kostela, kdež pamětní deska dí:
Zde mezi svými ovečkami odpočívá jich
Duchovní pastýř Karel Hušek, rozený 13.
března 1796, zemřel 10.května 1880. –
„Každého člověka svatou povinností
jest starati se o to, aby zůstavil po
sobě dobrou pověst a žil mezi svými dále
v požehnané památce. – Hušek .“
Smrtí faráře Karla Huška odtrženy jsou od fary Starokolínské všecky kněžské pozemky v Křečhoři a Nové Vsi a dány farářům řečených vesnic. Při faře starokolínské zůstalo 90 korců rolí a luk. V srpnu r. 1880 stal se farářem posavádní kaplan P. František Chaloupecký.
Ve správě duchovní pomáhali kaplani: František Preisler (1828 – 33), Josef Kunst (3 měsíce), Josef Tichý (1836 – 47), Josef Klika (1847 – 50), Karel Mašek (1850 – 51), Ant. Kolář (1851 – 55), Karel Hülek (1855 – 56), František Mašek (1857) a František Převrátil (1857), Josef Kopečný (1857 – 60), Jan Herčík (1860 – 64) a František Chaloupecký (1864 – 80).
Roku 1897 čítala farní osada 1408 duší (1319 kat., 85 ev. helv., 4 israel.).
Patronátní právo ke kostelu sv. Ondřeje vykonává Jeho Jasnost kníže Filip z Hohenlohe Schillingsf ürstu.
Škola
K r. 1663 máme zprávu, že ve St. Kolíně byla škola, neboť se tu jmenuje Samuel Šebastial Dobrovolský jako kantor; po něm byl té povinnosti r. 1674 Václav Hájek (Matr. kolín. č. 2.).
Po r. 1774 byla tu zajisté škola trivialní, kteráž roku 1788 měla 42 žáky; leč již r. 1789 chodilo 126 dítek do školy a to ze 130 povinných (RM. X. 187.).
Vedle školních spisů nalézáme r. 1818 ve St. Kolíně školu dvoutřídní. Školní budova stála na nynějším místě, jsouc přízemním stavením, šindelem krytým. Byla v ní jedna třída a byt farního učitele. Prvá třída, v níž učil pomocník, umísťovala se v některém statku nebo chalupě (v č. 19., 22., 30., 33. a v 60.) Roku 1818 čítalo se v prvé třídě 73 dětí, ve druhé 57; přes 12. rok docházelo do školy 15 dětí.
Při velikém požáru r. 1840 obě školní místnosti vyhořely. I vyučováno potom v č. 61 na Baštách polodenně, totiž dopoledne II. třída a odpoledne I. třída. Když později budova školní byla upravena, vyučovalo se v ní opětně jen v jedné místnosti. Teprve r. 1856 přičinil se dp. Karel Hušek, aby školní budova náležitě se upravila. Stavení zvýšeno o prvé patro a střecha opatřena vížkou se zvonkem na sezvánění mládeže. R. 1881 rozšířila se škola na trojtřídní. Pro třetí třídu najmuta místnost v č. 24. Když potom r. 1883 rozšířila se škola opětně o jednu třídu, postavena nová školní budova vedle školy dosavadní o 4 třídách s kabinetem nákladem 10 000 zl. Od 1.února 1886 počalo se vyučovati ve 4 třídách.
Školu ve St. Kolíně spravovali: Sam. Šeb. Dobrovolský (1663), Václav Hájek (1674), František hromádko (do roku 1805), Václav Novák (1818 – 24), Josef Jirotka (1824 – 60), Jan Senohrábek (1860 – 72) a Václav Kohout. Vedle toho podučitelé: Jan Šperk (1827 – 28), František Procházka (1828 – 30), Josef Paleček (1830 – 34), Jan Baďouček (1834 – 48), Frant. Stuchlík (1848 – 55), A. V. Červenka (1855 – 57), Josef Krásný (1857 – 59), Viktor Bernard (1859 – 62), František Maršálek (1862 – 63), Václav Kohout (1863 – 72), Josef Skokan (1872 – 75), Method Stuchlík (1875), Václav Racek (1875 – 78), Frant. Littmann (1878 – 79), Václav Říha (1879), Jaromír Pacholík (1879 – 81), Jos. Růžička (1881 – 86), Josef Vyskočil (1886 – 90), Viktor Jarolímek (1887), Václav Krauskopf (1887 – 88), Viktor Řepka (1888 – 93), Jos. Šourek (od r. 1890), Václav Kukla (1893 – 97) a Jaroslav Hájek (1897). Od r. 1881 učitelé: Jar. Pacholík (do r. 1890) a Karel Jelínek. (Kron. škol.).
Od r. 1897 jsou tu 4 třídy se 4 učiteli a 233 žáky ( 120 chl. a 113 děvč.) Rozpočet školní uhrazuje se 25% přirážkou školní.