Zpět

Velim

Ves Velim položena jest v úrodné rovině mezi Novou Vsí a Cerhenici (213 m). Na severní straně přiléhá k ní osada Beierveck, dále sem patří mlýny Horní a Dolní Nouzov.

Obec Velim čítá (1890) 120 domů, Beierveck 61 dům, dohromady 181 dům; ve Velimi osazeno 1036 Čechů a 1 Němec, v Beiervecku 518 Čechů, celkem 1555 obyvatelů (132 na 1km 2). Mužů napočteno 775, žen 780; osob do 16 roků 305 m. 279 ž., produktivních 416 m. 441 ž., přes 60 let 54 m. 60 ž.; ženatých a vdaných 285 m. 285 ž., ovdovělých 18 m. 58 ž.; katol. 918, evang. helv. 620, israel. 17; čísti a psáti znal 631 m. 637 ž., jen čísti 5 m. 5 ž., neznalých 139 – 139 m. 135 – 168 ž.

Dle zaměstnání jsou: babiček por. 5, bednáři 2, cihlář 1, doškáři 2, hodinář 1, hostinských 7, hrobaři 2, hudebníci 2, jednatel 1, kartáčník 1, klempíř 1, koláři 4, košatinář 1, kováři 3, kostelníci 2, krejčích 7, ladýř 1, lékař 1, mlynář 1, obchodníků 8, obuvníků 11, pekaři 2, pokryvač 1, pol. hlídači 2, povozník 1, řezníci 3, sedlář 1, stražníci 2, švadleny 3, tesařů 9, truhláři 4, zahradník 1, zámečník 1, zedníků 19, 2 maj. továrny, tov. úředníků 16, tov. zřízenců 17, želez. úředníci 3, želez. zřízenců 7, poštmistr 1, rolníci 64, domkářů 117, ostatní lid dělný při zemědělství a v továrnách zaměstnaný.

Kat. rozloha zabírá 11,81 km 2. Rolí 1072ha 59a 19m 2, luk 27ha 32a 11m 2, zahrad 16ha 52a 08m 2, pastev 13ha 37a 33m 2, zastav. 17ha 54a 56m 2, skal. a písč. 10a 43m 2, cest atd. 33ha 72a 92m 2. Obci náleží 84ha 30a 14m 2, záduší 8ha 71a 94m 2, faře 21ha 95a 57m 2, jednotlivcům 1066ha 21a 97m 2.
Půda pozemků jest hluboká červinka s propustným spodkem.
Roku 1898 napočteno 96 koní, 576 kusů hov. dobytka, 2 ovce, 37 koz, 180 vepřů, 30 úlův.

Velim jest farní, školní, místní a katastrální obcí. Nalézá se tu stanice rak. uher. dráhy, státní pošta a stanice telegrafní (v domě p. V. Špilchala).
Roku 1898 platilo se daní 15000 zl., obecních přirážek 21%.
Ve Velimi jest cukrovar, továrna na kávové náhražky a čokoládu, továrna na zboží cementové, cihelna a mlýn (H. Nouzov).
Sídlí tu: Okrašlovací spolek, jízdní „Sokol“, Národní spolek, Spolek soc. demokratův a Raiffeisenova záložna.

Názvy tratí:
Role: Řeháčkov, U svodníka, Na čtyřkopovce, U kapličky, Na zádušce, Za bělohorským příkopem, Na Bělohorsku, Na Beránku, V rybničkách, V neckách před. a zad., Na harfě, U N. Města, Na větrníku, Na srdci, Za kostelem, Na houti, V luhách, Za dvorem, U hrušek, V pěšinkách, V rybníku, U Vítězova, Na mršníku, Na farských, Za Nouzovem, Na familiích, U skály, U bozenek, Za Bosnou, Na Rossfeldech, U zabité hrušky, Na Slánských, V občinách před. a zad., Obícka, Za průhonem, Na padesáti kopách, Ohrádka, Závětina, Pod drahou, Pod humny, Na ohradě a U továrny.
Luka: Na padesáti, Závětiny, Ohrádka, V jezírkách, V lukách, Občiny, V rybníčkách.

Paměti (Použito rukp. článků p. J. V. Hellicha, prof. J. Vávry a P. Ad. Pažouta.)

Nejstarším svědkem osídlení Velimě jest kostrový hrob, kterýž r. 1892 objevil na poli „V rybníčkách“ p. V. Šimon. Při kostře, která prý ležela hlavou k západu, nalezena nízká okřínovitá nádobka, měděný náramek a 2 skleněné korále. Přičiněním uč. J. Špinky odevzdán nález museu v Kolíně. Témuž pokolení sluší připsati kulturní jámy odkryté při prohlubování vodní nádržky u cukrovaru. Mezi různými střepy vykopána též válcovitá nádobka s kulatým dnem, mající nad sebou 2 páry oušek, jako ku průvleku provázku uzpůsobených. Touto úpravou svojí jest jedinou svého druhu. Mimo to zachovala se mělká mísa v podobě okřínu bez ozdob. Nádoby tyto sebral adj. p. Malý a péčí p. J. Hellicha dostaly se Museu Kr. Českého. R. 1898 nalezeny stopy nových sídel na staveništi p. adj. Malého, a vybrána odtudž baňatá nádobka s hrdlem, hliněné závaží a bronzový hrot. (Mus. V Kolíně.) Při úpravě farské zahrady nalezen v pískové jámě džbánek rukou hnětený se šňůrkovou ozdobou a jiné ještě střepiny. I ten nález uložen přispěním p. J. Hellicha v Čes. museu. (A V.I. 1893.) Všechny uvedené nálezy hlásí se do pokolení koster skrčených. Kulturou náleží téže době bohatý nález zlatých drátův, učiněný r. 1885 na nedaleké „Skalce.“ (Viz N. Ves.)

Pozdější době náležejí jiné nálezy starožitné, totiž hliněná nádobka se 2 oušky pozdního typu hrobů žárových a různé střepy. (Mus. v Kolíně.)

Do první doby křesťanské patří kostrové pohřebiště, kteréž r. 1890 při kompostování odkryl v poli „Na houti“ p. Jan Škopek. V šesti řadách bylo tu uloženo 86 hrobů, v nichž těla položena prostě do země nebo do hrobu vyloženého prkny, snad i do vyhloubených kmenův. Milodarů bylo málo. Nalezeno několik S ovitých záušnic, bílý skleněný korál a při nohou několik nádob na kruhu točených, z nichž 4 mají láhvovitě zúžená hrdla. (A V. I. 1893.)

V písemných památkách uvádí se Velim již od 13. století. Různé názvy osady v pramenech latinských – Bela, Velyn, Belin, Velim, Belina, Velyna – pokládáme za tvary původního jména Velim, obdobného osobním jménům Radim a Kouřim. Od pol. XV. věku píše se ves důsledně Velim. Avšak zápis z roku 1272, kdež biskup Bruno postupuje manství bratřím z Velimě ve vsi Bělé (fratribus de Velyn in villa Bella), dává nám tušiti, že část Velimě slula Bělá neb Bělina, a sice onen díl osady, v němž od pradávna rychta stávala. S Velimí jmenuje se od starodávna také osada Kel (Kell, Kly, Klí), kteráž patřila pod právomoc rychtáře Velimského.

Velim s okolím dostala se do majetku knížat Českých snad již po vybití Libice r. 996 a byla částí zboží hradu Poděbradského od starodávna. Asi v druhé polovici 13. století byla dána v manství, nejspíše králem Přemyslem Otakarem II., biskupu Olomuckému Brunovi (1245 – 81). Bruno byl rodem i smýšlením Němec, jinak věrný rádce a jednatel pána svého. Držel také nedalekou ves Chotouň. Služebníci toho biskupa, bratři Helmhold Ota a Vintíř drželi ve Velimi před r. 1272 jakýsi statek vladycký právem dědickým. Řečeného roku (25. června) postoupil biskup Bruno manství ve Velyni se 30 lány rolí právem manským uvedeným bratřím se vším příslušenstvím, platy, desátky, rychtou a všemi povinnostmi. Rychtář Velimský, držící k rychtě 5 lánů svobodných, mlýn, krčmu a beroucí třetinu všech pokut, měl se jimi spravovati. Nejspíše pro faráře Velimského vymínil biskup korec žita míry opavské z každého lánu, vyjímaje ony, které dříve bratří drželi dědičně, a role svobodné při rychtě. (R D. II. 315.)

Roku 1277 svědčil Markvart z Velimě při kšaftu Gottfrieda Lista, měštěnína kolínského, a roku 1303 Vojslav z Velimě uvádí se jako svědek při prodeji vsi Bartošova. (R D. II. 463, 838.)

Král Jan Lucemburský kolem roku 1320 zastavil své vsi Velim a Kly Sidelmannovi, měšťanu kutnohorskému; listem ze dne 6. září 1323 svolil potom, aby vysadil řečené vsi právem zákupným a to tak, aby on a jeho dědicové svobodně drželi rychtu obou těch vesnic s 5 lány a s krčmou veřejnou, neplatíce z lánů žádného úroku, avšak z výnosu rychty dvě třetiny odvádějíce do komory královské. Z ostatních lánů k vesnicím těm přiměřených měli osadníci platiti úrok po dvou hřivnách do komory královské, jsouce od ostatních platův a břemen osvobozeni. Od r. 1327 držel rychtu Velimskou Heřman Vlkoš, rychtář Kutnohorský, jemuž král Jan, chtěje se odměniti za věrné služby, osvobodil 3 1/ 2 lánu ode dvora někdy Sidelmannova od ročního úroku sedmi hřiven do komory královské. (R D. II. 353, 508.). Tehdáš z rozsudku rychtáře Velimského dělo se odvolání k vrchnímu soudu konšelskému v městě Jihlavě. (Tomášek, Oberhof in Iglau.)

Okolo r. 1339 převzal vrchní správu Poděbrad Frenclin Jakubovic, před tím rychtář Starého města Pražského, jenž zadluženého krále penězi zakládal. Maje na Poděbradech vladaře Martina psal mu neznámého roku, že dolování na zlato a stříbro na Poděbradsku vzdal se na dobro, ale nařídil vladaři, aby jiné lidi v tom podporoval. (P A. VIII. 242, H. XII. 4.) Zpráva tato ukazuje, že Frenclin na Poděbradsku kutal. Vedle geologického složení krajiny a výčtu vsí poděbradských z r. 1345 mohl tak učiniti jen ve Velimě, u Chrastu (ves zaniklá mezi Pečkami a Velimí) a u Dobřichova. Hojné usazování se Horníků ve Velimi a ve Klech, jejich různé výsady a svobody, opětovné vysazení vsi právem zákupným, právo odúmrtí Velimským dané, odvolávání se k soudu jihlavskému a konečně název polohy „Na houti“ (huti = H ütte) opravňují tvrzení, že ve Velimi bývalo dolováno. (pozn.: Lze právem za to míti, že četné jámy v polích, hlavně na vrších, kde rula na den vychází, jsou opuštěné kutací jámy ze 13. a 14. století. Spatřujeme je právě při oněch vsích, které nalézáme v těch časech v rukou Horníkův a táhnou se od Kolína až za Plaňany a ke Kouřimi. S tím snad souvisí novější jméno Oujezdce, totiž dvory Kutlířovy, uchovalé paměti o dolování u Lošan a názvy poloh „Ve štolířích“ (Křečhoř a Štítary) a „V lošance“ (Chocenice). Že v okolí Kolína bylo kutáno, potvrzuje A. Zycha ve spise „Das b öhmische Bergrecht des Mittelalters“ (viz Čes. Čas. Hist. VII.) a článek dra. Jar. Čelakovského o Kutné Hoře v OSN. XV.)

Později postoupil král Jan Poděbrady Hynkovi z Lichtenburga a ze Žleb, kterýž přijal to zboží r. 1345 v ušlechtilé manství. Pan Hynek za nedlouho zemřel, načež dostaly se Poděbrady dceři Elišce, vdané za moravského pána Bočka z Kunštatu. Král Karel IV., chtě odměniti věrnost Bočkovu, dal r. 1351 Poděbrady jemu a jeho potomkům v manství. Se svolením královským odprodal potom pan Boček r. 1358 Velim klášteru cistercianů na Zbraslavi. Při té příležitosti osvobozena jest ves od manství. (H. XII. 5., 26.)

Klášter Zbraslavský zamýšlel nejspíše zvýšiti užitek z toho statku, pročež smluvil se s některými měšťany kutnohorskými, aby vsi Velim a Kly nově vysadili právem zákupným a rozměřili lány způsobem kouřimským tak, aby každý 72 jitra obsahoval. Henzlín Weinreich a Uluš Pfaffenknecht s přítelem svým měli užívati pěti lánů s krčmou, pekařem, řezníkem a mlynářem a s rychtou dotčených vsí svobodně a bez platův. Dvě třetiny pokut soudních měli odváděti opatovi Zbraslavskému, třetinu měli ponechati sobě a dědicům svým. Z ostatních lánů měli odváděti po 2 hřivnách z lánu a to ve Velimi a nikde jinde. Listem ze dne 5. října 1358 dal k tomu král Karel IV. své svolení, nařídiv zároveň, aby spojení vsí Velimě a Klů, které ve prospěch a pohodlí lidské bylo odpradávna, nebylo ani budoucně porušeno. Aby pak obec dotčených vsí, dostavši se v ruce duchovní, noclehováním lidu branného, který by zemí táhl, nebyla sužována, nařídil Karel, aby lid ten takových noclehů a vydírání se vystříhal a obce té ničím se nedotýkal.

Nejspíše lákala Horníky do Velimě touha po stříbře, a oni počali tu kutati; leč zklamavše se ve svých nadějích, odprodali záhy lány velimské opatovi nazpět. Již 24.ledna 1359 vysvědčili Kutnohorští, že Henzlín Weinreich a Peschlín Puchperger šestý díl dědin svých ve Velimi prodali Janovi, opatu Zbraslavskému; dne 1.března 1359 učinili tak Jezlín z Rosenthalu, Uluš Wunderwern a Henzlín Schick se dvěma třetinami dědin, a 4.července 1359 Uluš Pfaffenknecht a Mikuláš Breuer odprodali polovici dvoru a popluží ve Velimi. Tím se držba Velimě a Klů sešla opět v ruce jedné. (P A. IX. 319, H. XII. 26.)

V prosinci 1. 1402 za rozkolu v rodě královském, kdy král Václav byl zajat od bratra Sigmunda a chován ve Vídni ve vazbě, přitrhlo ke Kutné Hoře 20000 Uhrů s králem svým, chtějíce města toho dobyti. Nevázaný ten lid rozbíhal se po vůkolí a páchal všelijaké násilí, při čemž nemálo vesnic zahynulo. A ten zlořád trval až do r. 1403. (D K. I. 23.) Tehdy také Velim utrpěla i s kostelem značných škod, jak svědčil nápis v chrámě z r. 1408.

V této bouřlivé době seděl na tvrzi Velimské vladyka Jeníšek z Nové Úpice, jehož jméno zachoval prostřední zvon kostelní, litý r. 1413. Jeníšek byl buď nájemcem nebo správcem kláštera Zbraslavského. (pozn.: V pamětní knize farní jest psáno, že tvrz ve Velyni založil řečený rytíř r. 1304 a rod jeho seděl prý na ni až do r. 1440. Zpráva vyňata jest z rukopisu Weingartena, písaře N. Města Pražského, který r. 1724 sepsal historii Nymburka. (P A. I. 309).)

Tvrz Velimská stávala prý na místě nynější hospody Vokřálovy. Sklepy tuto zachovalé, o nichž se mluví, že až pod kostel vedou a snad i dále, kam jen loďkou možno zajeti, jsou obyčejným sklepem se šíjí délky 14 kroků, jak bližším ohledáním se zjistilo. Nemáme podstatných dokladův, kde tvrz Velimská stávala, a tušíme, že zašla za válek husitských. Zápisy o Velimi ze 16. století nikde se o ní více nezmiňují.

Když na podzim 1. 1420 král Sigmund po porážce u Vyšehradu ustoupil ke Kolínu a Kutné Hoře, škodil odtud pálením a hubením vsí všem, kdož s Pražany drželi. Zvláště pánům Viktorinu a Hynkovi Bočkům z Kunštatu na panství Poděbradském veliká škoda se stala; leč ti páni statně svého práva hájili a 25. listopadu porazili oddíl vojska Sigmundova u Lhot mezi Poděbrady a Sadskou. Že ani tu Velim zhoubě neušla, lze právem předpokládati. (D K. I. 72.)

V držení kláštera Zbraslavského byla Velim ještě r. 1424, kdy opat Jan sem podával faráře. (L. C.) Později dostala se do majetku kláštera benediktinského v Břenově, neboť v registrech krále Sigmunda se praví, že r. 1436 ves Velim s tvrzí a třemi dvory ve Klech zastavena jest od tohoto kláštera Dětřichovi Bořkovi z Miletínka. (A Č. XIII.)

O další držbě Velimě nemáme bezpečných zpráv. Ze zápisu z r. 1486 jest patrno, že část Velimě přikoupil k Poděbradům již král Jiří. (Pam. kniha far.) Po jeho smrti dostaly se Poděbrady synu Hynkovi, knížeti Minsterberskému. Jiný díl Velimě, dvůr poplužní se západní částí vsi, držela r. 1488 obec města Kolína. (D. K. I. 102.)

Za knížete Hynka Minsterberského dal se r. 1486 do sporu Otík Kamýcký z Tropčic, hejtman Poděbradský, s rychtářem Velimským o právo odúmrtí. Měli totiž Velimští, nejspíše od Karla IV., zvláštní výsadu, že když některý z nich bez dětí zemřel, statek jeho nepřipadl vrchnosti, jak všude jinde bylo, nýbrž ujali se ho nejbližší příbuzní. Tuto svobodu hejtman zrušil a nařídil rychtáři Velimskému, aby se jím spravoval. (P A. I. 309.) R. 1492 umřel kníže Hynek Minsterberský bez potomkův a bratr jeho Jindřich táhl se k dědictví po něm; ale král Vladislav Jagailovec prohlásil Poděbrady za odumřelé manství a připojil je ke statkům korunním. Knížeti Jindřichovi udělil za náhradu knížectví Olešnické ve Slezsku (r. 1495). Velimští požádali potom nového pána svého, aby jim dřevní svobodu navrátil. I dosáhli toho, že král majestátem daným v Olomouci ve středu po sv. Tiburcím I. 1502, udělil jim a 3 osadníkům ze vsi Kel právo, aby kšaftovati mohli svobodně komukoliv. (S H. 1884, 101).

Roku 1486 seděl na manském statku ve Velimi Pavel Zubíka, k r. 1530 čteme, že císař Ferdinand propustil bratřím Všelinským z Všelis poznovu 2 dvory ve Velimi z manství. (Sládek-Orth: Slovník top. 896.) Manové zavázáni byli na Poděbradsku obyčejně službou vojenskou ke hradu Poděbradskému. Inventář zbroje při statku č. 21., kde roku 1553 nalézal se přední a zadní kus vobojček (krunýř), peklhaub a ručnice, může ukazovati, že ten statek býval manským.

Z počátku 16. století sedělo ve Velimi a ve Klech více držitelů zemanských na různých statcích. Tak připomíná se r. 1523 Bohuše Zych Pečecký z Bítova a na Velimském dvoře, r. 1528 Jan Běšický z Břístve a r. 1553 svědčil při prodeji manského dvora v Sadské Václav z Dubence. (A P. Reg. žlutá zám.)

Když r. 1547 trestal Ferdinand I. odpořilé stavy a města v Čechách zabral i městu Kolínu všechny statky jeho, mezi nimiž ves Velim, a připojil ji tehdy k panství svému Poděbradskému. Tak sešly se obě části vsi v držbě jediné a Velim zůstávala od té doby stále při zboží Poděbradském.

Rozšířiv zabranými statky nemálo panství Poděbradské, dal sdělati král Ferdinand I. r. 1553 skrze Kryštofa Skuhrovského z Skuhrova a Baltazara Čišvice Geberstorfu obšírný urbář. V něm jeví se stav Velimě takto:

Osada přidělena byla tehdy do rychty Pněvské, do níž náležely také vsi Pněv, Oseček, Předhradí, Sokoleč a Kly. Osedlí počítali se 23 i se spáleništěm Beranovským.

1) Má rychtu svobodnou zákupní, z níž neplatí, než obzváštně z těch 7 lánův.
2) Pán Cerbenský drží od toho gruntu 5/ 4 rolí a luk, kteréž sobě odkoupil, a platí po 1 kopě 11 gr.
3) Na tom spáleništi si Martin Krejsa vystaviti má.

Podací kostelní obsahovalo 4 čtvrti 2 kopy rolí, 2 louky a obilný desátek.

Dvůr panský měl dědiny orné asi 9 lánův, kteráž dědina trojími koňmi (3x4 koňmi) se obdělávala a vysívalo se na ni na ozim pšenice 132 korce, žita 27 k., na jaro ječmene 14k., ovsa 130 k., hrachu 5 k. a semence (konopí) 3k. K témuž dvoru byly dvě louky; jedna slula „Velimská“, druhá u Vrbové Lhoty, řečená „Na blatech.“ Na nich sklízelo se sena 50 vozů, otavy 20 vozův.

Krčmy výsadní byly ve vsi dvě.

Roku 1590 jmenují se ve Velimi 24 osedlí, ačkoliv 2 statky dle nařízení p. komisarů r. 1580 ke dvoru byly ujaty. Ve vsi počítalo se jen 32 1/ 2 lánu 57 záhonů rolí, úroků se platily 33 kopy 44 gr. 3 pen. pololetně. Do rybníčku Velimského a Kelského sázela se 1 kopa kaprů na tření. Asi r. 1610 byly tyto rybníčky rozšířeny, k čemuž obrátila se za náhradu část pozemků selských. Do krčem výsadních se vozilo pivo z pivovaru podzámeckého v Poděbradech.

Řemeslníci sídlili ve Velimi tito: krejčí, švec, pekař, kovář, mlynář a potom krosnář, který prodej másla, drůbeže a pod. obstarával. Vedle hospodářství zkvetlo ve Velimi velice i sadařství, kteréž na vsech zámku Poděbradského bylo vzácností. Nejen při dvorech ve Velimi a ve Klech, ale i při statcích a chalupách bylo sadařství vydatnou vedlejší obživou. Pěstovali s prospěchem jabloně, hrušně a švestky. (pozn. Velim s okolím jest původištěm starých, dobrých českých druhů ovocného stromoví, nač pomology zvláště upozorňujeme. Dnešní staré stromy jsou jistě potomky dřevní vyhlášenosti velimského sadařství. Na rychtě r. 1710 vdova Vacatka vymiňovala si od zetě planý strom hruškový ku svému užívání. Byl to zajisté původní semenáč, o kterých víme, že nosívají někdy výborné sladké ovoce, kteréž šlechtěním na jiných podkladech ještě lze zlepšiti. Známý pomolog Matěj R össler, děkan Poděbradský, sebral a ve svých školkách pěstoval již na počátku minulého století vedle zachovalého seznamu tyto druhy velimské: Hrušky: Křehčice (č. 217.) Zrají v druhé polovici srpna a vydrží 3 – 4 neděle. Holanky (č. 218.) Zrají koncem září, vydrží 14 dní. Žloutenky (č. 369.), Buchyně (č. 401.), Ananasová česká (č. 414.), vesměs od Velimě a Cerhenic, Fíkovky (č. 444.), od školy při cestě do Vítězova, Vokřálova pozdní máslovka (č. 551.), z rychty. Jablka: Daunovo Kelské (č. 243.), od R össlera tak pojmenované, Řepínské (č. 250.) Velké jablko více pro potřebu hospodářskou. Všude a v Pečkách. Plaňanské malvazí (č. 305.), ze zahrady děkanské, Řehtáč čestinský (č. 646.), výborné stolové ovoce. R össler dostal ho od K. Hory, ale potom jej nalezl v Milčících. Jakubské české (č. 817.), všude a v Cerhenicích.)

Obyvatelstvo, které ve 14. století hojně bylo promíseno Němci a cizinci, úplně se v 16. století počeštilo. Koncem tohoto věku nacházíme ještě německá jména Winklátů, Stinků, Lukše a několika Němcův. Nejrozšířenějším rodem jsou Holanové, Váňové, Dvořákové, Myškovští a Dejderové (Douděrové).

Za císaře Rudolfa II. žádali Velimští za potvrzení svého majestátu o svobodném kšaftování, čehož dosáhli 28.července 1608 ale s jistým obmezením. Opis listiny této nalézá se v hejtmanské knize býv. archivu Poděbradského na str. 17. pod titulem „Majestát vsi Velimě.“ Zní takto:

My Rudolf II. z Boží Milosti volený Římský císař, po všecky časy rozmnožitel Říše, Český a Uherský, Dalmatský, Charvatský etc. král, arcikníže rakouské, markhrabě Moravské, Lucemburské, Slezské kníže a Lužický markhrabě, oznamujeme tímto listem všem, že jsme v poníženosti prošeni od robotných rychtáře a konšelův i na místě vší obce vsí Welimě lidí poddaných našich k panství Poděbradskému náležejících, abychom jim a spolu s nimi 3 osedlým lidem ve vsi Kell, na témž panství našem, majestát aneb obdarování od slavné paměti krále Wladislava, předka našeho na odúmrtí svědčící, kteréhož datum v Olomouci ve středu před sv. Tiburcim Léta Božího 1502 z milosti obnovili a potvrditi ráčili, tak, aby dotčená obec , tudy k zvelebení a k vyzdvižení přijíti mohla.

Kdež davše My sobě nadepsaný list krále Wladislava přednésti a z něho co v sobě obsahuje a zavírá vyrozuměvší uznati jsme ráčili jich Velimských poníženou prosbu slušnou býti.

Protož s dobrým rozmyslem našim jistým vědomím, mocí královskou v Čechách a s radou věrných našich milých, dotčeným Velimským a třem lidem osedlým ve vsi Kell, nynějším a potomním tuto milost učiniti a jim vejš oznámený Majestát schváliti, obnoviti a potvrditi sme ráčili a tímto listem naším schvalujíc obnovujem a potvrzujem na ten a takový spůsob, tak jakož podle předřečeného Majestátu, krále Wladislava, jeden každý z nich Velimských a 3 lidí osedlých z Kell statek svůj, učiníc odkázání před rychtářem a dvěma konšely též vsi Velimě, dáti a odkázati mohl komuž by se kolivěk zdálo a líbilo. Pakli by kdo z nich bez pořízení umřel, tehdy statek po něm měl spadnouti na nejbližšího přítele mužského neb ženského pohlaví, toho umrlého, kdež by koliv ten a našich gruntech koliv byl osedlým a grunt pozůstalý po zaplacení dluhův (ač by se mu nezdalo na něm zůstati) jiným nezávadným a hodným člověkem osaditi mohl, jakž týž Majestát to v sobě šířeji obsahuje a zavírá. Na místě kteréhožto artikule tuto milost jím činiti ráčíme, aby tíž dotčení poddaní kšaftovati mohli, komuž by se jim vidělo a líbilo, toliko lidem na panství našich, kteréž nyní držíme a budoucně držet budeme, osedlým a se zdržujícím inclusive, což tolikéž vztahovati se má, kdyby kdo z nich bez pořízení z tohoto světa prostředkem smrti sešel a dědicův po sobě že by nepozůstavil, aby statek jeho na nejbližšího přítele nebožtíka na panství našich, leč by který přítel z jiných gruntův na grunty naše se osaditi chtěl a toho při vrchnosti své užíti mohl, týmž právem připadl.

Mimo to v ostatním je při tom, což týž list krále Wladislava v sobě obsahuje, bez přerušení zůstávajíce, bez naší dědicův našich a budoucích králů českých, tedy i budoucích držitelův panství našeho Poděbradského a též vsi Welimě i vsi Kell a jiných všech lidí všelijaké překážky a odpornosti nyní i na časy budoucí a věčné.

Poroučejíce při tom všem vůbec ze všech stavův království našeho Českého, též presidentu a raddám našim komory české, tolikéž i hejtmanům a purkrabím panství Poděbradského nynějším i přítomným věrným našim milým, abyste svrchu psané rychtáře a konšely, obyvatele i budoucí při tomto milostivém obnovení a potvrzení drželi a neporušitelně nyní i na časy budoucí zachovali, žádných jim v tom překážek nečiníce, ani komu jinému činiti nedopouštějíce pod uvarováním hněvu a nemilosti naší královské, dědiců našich a budoucích králů českých.

Tomu na svědomí pečeť naši císařskou k tomu listu sme přivěsiti rozkázati ráčili, jehož jest datum Na hradě našem pražském v pondělí po památce sv. Jakuba apoštola Páně jinak 28. dne měsíce července léta od narození Božího 1608 a království našeho římského 33 uherského 36 a českého 33.

Rudolf v./r. (L. S.) Ad mandat D ui Electi Imperatoris proprium D. S. Skreta v./r.

Na celém panství Poděbradském, kromě města Poděbrad, jediná ves Velim užívala práva odúmrtí. Original majestátu choval se na rychtě a přišel ke ztrátě ve válce třicetileté.

Záhubné běhy této války těžce dotekly ve Velimě. Od r. 1621 různý lid válečný často krajinou kolínskou procházel, a vsi při silnici ležící pustošil a prázdnil. Ve Velimi již před r. 1628 byly některé statky zničeny a v prosinci 1632 spustošilo ves vojsko G ötzovo; ale největší pohromy dočkala se osada r. 1634, když Sasové jako pomocníci Švédův přitrhli ke Kolínu (19.srpna), město zradou vzali a potom drželi se za jeho hradbami až do měsíce září. Všechno okolí kolínské zůstalo po nich vypáleno a na poušť obráceno. Také Velim od těchto „soldátův nepřátelských“ na větším díle byla zkažena. Mezitím zvítězilo vojsko císařské u N ördlink (6.září) a obrátivši se do Čech počalo tisknouti Švédy i Sasy. Ke Kolínu přitrhli císařští nejspíše v polovici září 1634, neboť Velim byla od žoldáků císařských tu sobotu po Narození P. Marie, pokud co celého po Sasích ještě zbylo, do gruntu spálena a zpustošena, že někde po statcích jen místo zůstalo. Něco obyvatelstva z Velimě sběhlo neb rozutíkalo, a teprve po míru Pražském (30.května 1635) některé statky znovu vyzdviženy a osazeny. Však r. 1639 vtrhli Švédové pod Bannérem opětně do krajiny kolínské a Velim znovu vyplenili. Skoro plných 10 let zůstávala ves v ssutinách, pole se neosívala a zarůstala křovím i chrastím. Teprve kolem r. 1650 osazovány jsou znova statky na základě zvláštní komisse, která všecky pozůstalé obyvatele vyhledávala, purkrechtní nápady a platy urovnávala.

Práce této komisse jest podkladem nového urbáře z r. 1651 a tak zvané rulle berní z r. 1654. Posléze vzpomenutého roku byly již všecky statky zas osazeny, až na 2 chalupy, které zůstávaly ještě pusté. Podle rulle drželi ve Velimi: Sedláci 1. Adam Plaňanský (168 strychú rolí), 2. Vít Pokorný (144), 3. Pavel Kňourek (108), 4. Matěj Moucha (144), 5. Linhart Partel (144), 6. Matěj Daneš (48), 7. Adam Starej (108), 8. Jan Valášek (144), 9. Václav (Vhrdlolhal) Holan (144), 10. Jan Gregor (102), 11. Matěj Plachta (216), 12. Jan Moravec (216), 13. Adam Plaňanský (30), 14. Jakub Sedláček (234). Role Polákovského (90) a Hanušovského statku (36) byly obráceny k císařskému dvoru ve Velimi. Chalupníci: 15. Václav Červený (18), 16. Matěj Pánek (18), 17. Václav Zlesák (6), 18. Nouzovský (18, místo pusté). Zahradníci neb baráčníci: 19. Martin Svoboda, 20. Linhart Partel, 21. Jan Hejduk. Beranovský – místo pusté.

Podle urbáře z r. 1651 bylo ve Velimi pouze 21 osedlých, výměra rolí nebyla sečtena a úroku se platilo pololetně 62 kopy míš. 14 groš. a 6 penízů, kapouny 4. Berně domovní se platilo 15 kop míš. a 50 gr. Mimo to platil Jan Hejduk z kusu ohrádky „v rybníčkách“ mezi poli Hanušovskými o sv. Havlu 45 gr. Po válce se tvářnost Velimě změnila podstatně. Statky jsou postaveny znova, ač jako prozatímně, prostě a chudě. Obyvatelstvo se vyměnilo a není dosazováno pouze z vesnic panství Poděbradského jako v století XVI., nýbrž sháněno jest odevšad ano i osobami zcela nemajetnými, jen když nalezen robotník, aby pole osíval. Na závdavek nemusel skládati třeba nic, 3 léta mu poshověny splátky gruntovních peněz, aby si stavení potřebná snáze vyzdvihnouti mohl.

Přísně prováděná reformace katolická na panství Poděbradském byla příčinou, že po r. 1651 mnozí obyvatelé Velimští statků se zbavovali a pryč odešli. Styky měli s exulanty Žitavskými a tam také pro víru sbíhali. V dějinách statků jednotlivých máme o tom zpráv několik.

R. 1705 dáno korunní panství Poděbradské v zástavu hrabatům ze Salburka a zůstalo jim až do r. 1745. Za jejich správy platila r. 1744 celá obec Velimská berně za 23 3/ 4 osedlé, držela dohromady 388 kop záh. rolí a platila úroku ročně 149 zl. 12k 4h rejnské. Sedláků s potažní robotou 3denní týdně bylo 8, s dvoudenní 6 a jednodenní 3, a ti měli za povinnost robotu s 4 koňmi vykonávati; chalupníci vykonávali robotu pěší; a bylo 7 chalupníků s 2denní a 2 s jednodenní robotou od sv. Jiří až do sv. Havla. Ve žních pracovali celý týden, jindy mimo sobotu. Podruhů bylo 12 a ti pracovali po vymlácení obilí vždy 1 den ruční robotu. Výsadní krčmy byly 2, masný krám 1 a z toho se platilo ročně 2 zl. 20 k. rejnské.

Zevrubný přehled osadníkův, platů i robot poskytuje nám tzv. Josefínský urbář z r. 1775. Toho roku drželi sousedé Velimští rolí orných dani podrobených 2204 str., luk, pastvin a porostlin 99 str., dohr. 3303 str. Z luk klidili sena a otavy 138 vozů. Z těchto pozemků platili na základě rulle berní z roku 1763, z každého osedlého po 57 zl. počínale, dohromady 1894 zl. 21 kr. 2 1/ 4 hal. Mimo to platili dědičného úroku gruntovního ve dvou lhůtách vždy o sv. Jiří a o sv. havle ročně 149 zl. 12kr. 4hal. Robota obnášela: tažní v létě po 26 neděl od 1.dobna až do konce září týdně po čtyřech dnech a sice se 4 koni (po 42kr. zúčtovanými) 962 dní, se 3 koni (po 3 1/ 2 kr.) 78 dní, dohromady 1040 dní; tažní v zimě obnášela také tolik, jen že čítala se 4 koni po 30kr. a se 3 koni po 22 1/ 2 kr. za den. Pěší robota v létě, za 1/ 2 léta od 1.dubna až do konce září obnášela týdně 101 den pracovní čítaný po 6 kr. Tato robota obnášela za půl léta 2626 dní a robota mimořádná 104 dni, v létě dohromady 2730 dní. V zimě se vykonávala robota pěší od 1.října až do konce března, čítala se po 4 kr. a obnášela týdně pouze 12 dní. Za 1/ 2 roku činila zimní robota 312 dní pracovních, k tomu mimořádná robota 34 dni, dohromady 346 dní.

Když ku konci války Marie Terezie vydán jest rozkaz, aby dvory na panstvích císařských rozděleny byly na menší usedlosti rolnické čili familie, vznikla roku 1782 ze dvora Velimského ves Beierveck, ze dvora Kelského osada Siegfeld. Dvorské budovy ve Velimi rozděleny 8 emfyteutům, ostatní zbudovali sobě obydlí nová. (pozn.: Správný název vsi jest Beierveck, poněvadž dáno jí jméno po řediteli panství Poděbradského Moravanu Janu Josefu Beierveckovi. Týž přišel do Poděbrad r. 1774 z Wolfsbergu v Gorici a byl velmi oblíben u Marie Terezie. Po jeho dřívějším působišti nazvána jest jiná ves emfyteutická Wolfsberg (nyní Vlkov).

R. 1785 jmenují se tito osadní v Beiervecku: 1. Václav Novák, 2. Václav Brtek, 3. Václav Vozáb, 4. Vít Hůla, 5. Jan Baštecký, 6. Václav Klášterský, 7. Jan Nejedlý, 8. Václav Mucha, 9. Matěj Slabý, 10. Matěj Antoš, 11. Jiří Kuchař, 12. Matěj Kvis, 13. Jan Strnad, 14. František Němeček, 15. vdova Nolová Anna, 16. Jan Nol, 17. Jan Semerád, 18. Václav Klášterský, 19. Matěj Škopek, 20. Pavel Kvis, 21. Jan Škopek, 22. Václav Němec, 23. Jan Kubíček, 24. Matěj Nejedlý, 25. pastouška. (AZ.) Do sčítání r. 1843 se počet domů nezměnil, duší se tu tehdy počítalo 168.

Podle urbáře r. 1775 byli ve Velimi následující osadníci:

Celá obec držela občiny ve výměře 70 str., z nichž se klidilo sena a otavy 10 vozů, a platila z ní 28 zl. 30 kr. daně. V seznamu tomto není zahrnuto 14 osadníků, kteří žádných kontribučenských pozemků aneb na takových stavení vyzdvižená neměli.

Po rozmnožení vsí na Poděbradsku rozděleny nově rychty, a Velim přidělena k rychtě Klucké, k níž náležely vsi: Kluky, Oseček , Předhradí, Pněv, Gl ückzu, Sokoleč, Beierveck, Velim a Siegfeld. Když potom zrušena robota, zevrubně rozměřeny panské pozemky a založeny dominikální knihy gruntovní (Josefínský katastr), došlo ku podepsání robotaličního kontraktu panství Poděbradského s novými osadníky, kterým stanoveny jsou zevrubně podmínky budoucích platů a povinností. Na tom kontraktu, datovaném ze dne 15.října 1783 podepsáni jsou za Velim Vojtěch Jan Vokřál, rychtář, za Beierveck též Vokřál a Václav Karkoš, obecník, za Siegfeld Martin Kratochvíle, rychtář a Jan Rychetský.

Tímto kontraktem zrušeno člověčenství, což cís. patentem od 1.listopadu 1781 prohlášeno bylo, zrušeny všecky dřívější povinnosti robotní a dány poddaným všecky grunty jimi užívané a i nově nabyté bez náhrady ceny kupní pod stálý pacht dědičný, tak že poddaní mohli nakládati s pozemky svými dle libosti. Za dominikální pozemky do dědičného pachtu dané zavázalo se panství kontribuce extra ordinální samo platiti. Za vykonávané práce od poddaných zavázalo se panství platiti dle zvláštní vysazené sazby. Rychtářům, šenkýřům a hajným dostalo se za svobody robotní dřívější peněžitá náhrada. Za zrušené roboty měli platiti pro budoucnost poddaní relutum a to: podruh ročně 1 zl. 12 kr., domkář a noví osadníci 2 zl. 30 kr., chalupníci tolikéš, půlsedláci s potažní robotou 3 zl. a sedláci 4 zl. Z rustikálních polí, které osadníci již před rozdělením dvorů drželi, z každé měřice 17 kr. Robotní relutum mělo se platiti prvních 10 let v penězích a po uplynutí té doby z polovice v penězích a z polovice v obilí dle zvláštní neměnitelné sazby do panských sýpek. Konečně byli povinni z každé změny držby tzv. Laudemium, které činilo mezi příbuznými 2 1/ 2 % ze sta a mezi cizími 5 %. Mlíti obilí byli Velimští povinni ve mlýně podzámeckém v Poděbradech, mohli však mlíti také jinde, když se s mlynářem za melné v penězích vyrovnali. Tato povinnost byla r. 1770 vyzdvižena docela (A P.) Rok 1848 přinesl konečně úplnou svobodu, zrušení svazku poddanského.

Komorní panství Poděbradské prodáno r. 1839 za 1 634 350 zl. k. m. baronovi Šimonovi Jiřímu ze Siny. Úmrtím baronky Iphigenie ze Siny bylo r. 1884 odkázáno dětem knížete Ipsylantiho, jehož nejstarší dcera má za manžela knížete Filipa z Hohenlohe – Schillingsf ürstu.

O poplužním dvoře ve Velimi, o němž jsme učinili zmínku při popise osady r. 1553, buďtež tuto ještě některé zprávy.

Když spravoval panství Poděbradské Kryštof Prog z Welnic (1561 – 68), víme, že byl ve dvoře šafář, který dostával služby kromě stravy 6 kop, pluhač i pohonce jeho, druhý pluhač a pohonce jeho, pluhač u zadních koní a pohonce jeho po 4 kopách, skoták a pasačka po 3 kopách, sviňák po 2 kopách; kde byla šafářka 3 kopy a dívky pomocnice po 2 kopách, husačka 1 kopu, řezáč 5 kop. Později služebnictva bylo něco sňato a zůstali ve dvoře 2 nádvorníci.

Potřebovalo se na 8 klisen dělných po 5 korcích, korec po 7 1/ 2 groších. Náklad byl na dvůr, na klízení obilí, mlatcům a jiným nádenníkům a jiné potřeby i na opravy stavení 80 kop. Byl tu: Kůň pušták, hřebci dva, prasat malých 28, ovec plemenných 98, skopců a beranů 86, jehnic 19, skopců „letošní vosady“ 8. Neznámého času byl dvůr Velimský ze správy puštěn lidem na jednu třetinu.

Kolem r. 1580 nastal ve správě panství čilejší ruch. Rozšiřováno rybníkářství, zvelebováno hospodářství a nový založen dvůr v Sadské a ovčín v Srbcích. R. 1580 nařídili komissaři, aby dvůr Velimský, který lidem se za třetinu pronajímal, byl zas k zámku ujat a ještě dva dvory se skoupili, tak aby pšenice k pivovaru Poděbradskému z těch dvorů dostávati se mohla a potřebí nebylo chudé lidi prodejem pšenice více stěžovati. Dvory ty měly skoupeny býti ještě přede žněmi, aby pšenice od těch hospodářství jinam nebyla obrácena. „Bez takového dvoru zde jest neužitečné hospodaření a dobře bez něho býti nebude moci“. (S H. I. 355). Na základě toho nařízení skoupeny jsou ve Velimi lány za 600 kop a a r. 1629 i část statku Polákovského, od něhož odděleno 20 1/ 2 kopy záhonů rolí.

Dle urburu roku 1651 náleželo k dvoru Velimskému 12 lánů, 6 kop a 24 záhonů rolí orných; chovati se mohlo potahu koňského 24 kusy a obilí se vysévalo: na zimu pšenice 150 str., žita 90; na jaře pšenice jarné 20, ječmene 60, ovsa 160, hrachu 20 strychů. Třetina dvora úhorem zůstávala. Dobytka se chovalo krav dojných 40, jalového rohat. 30, svinského 30. Drůbeže pernaté s potřebu. V ovčínu Velimském se mohlo chovati a přes zimu zavříti ovčího jalového 400 kusů.

Dle výkazu z r. 1713 bylo u tohoto dvora 798 korců panských a 50 korců selských rolí, luk na 40 vozů sena a 6 vozů otavy, rybníků na 3 kopy násady kapří a zahrad o 3 věrtele. Vrchnost měla ve Velimi pod svou ochranou usadilého žida Alexandra pacovského, který vedl smíšený obchod, maje při sobě ženu Blumeli a dceru Edel. Vrchnostenské činže platil z chalupy 18 zl. r. a výroční zisk z obchodu odhadován na 75 zl. r. (A Z. Bydž.)

Zevrubnější zprávu o dvoře Velimském podává přehled panství Poděbradského z r. 1744. Oseto bylo na zimu 45 kop, 10 záhonů, a to: pšenice 128str. 2 věr., žita 120 str. 3 věr.; na jaro seta 51 kopa 5 záhonů a to: ječmene 234 str., hrachu 13, prosa 1, semence 4 str. 1 věr.; úhořily 43 kopy 45 záh.; celkem bylo rolí 140 kop neb 840 strychův. Z toho se sklidilo: pšenice 26 kop 26 mandel 11 snopů, žita zimního 16 k. 58 m. 8s., ječmene 33 k. 34 m. 2 s., hrachu 40 vozů, prosa 16 mandel. Dobytka se chovalo: Býk starý 1, býk roční 1, býků letošních 6, krávy dojné 23, krav prviček 7, jalového rohatého staršího 6, jalového rohatého letošního 5, volů 5, prasnic 10, kanec 1, prasat do 1 1/ 2 l. starých 50, prasat do 1/ 2 l. starých 50, indianů kohout 1, slepic 6, houser 1, hus 6, kačer 1, kachen 6, kohouti 2, slepic 30. Z drůbeže vlastní platil šafář do důchodu ročně 47 zl. 1 kr. Za dojnou krávu bez telete 7 zl., za prvičku 3 zl. 50 kr. Na čeleď se pouštěla do 6 osob 1 kráva neb na penězích 36 kr. Prasata se ročně řezníkům prodávala a peníze se odváděly do důchodu. Při dvoře byl sad švestkový 5 záhonů rolí. Do rybníčka se dávalo 15 kop násady kapří. (A P.)

Zrušením dvora panského vzrostla Velim do r. 1790 na 47 domův. R. 1812 téměř celá ves vyhořela, ale rychle se potom vzmáhala čítajíc r. 1843 již 72 domy s 550 obyvateli. Nový zkvět přinesla osadě železná dráha. R. 1867 vystavěn spolkový cukrovar, následkem čehož zřízena také železniční stanice, r. 1869 továrna na kávové náhražky, čokoládu a cukrovinky a r. 1888 továrna zboží cementováno. (pozn.: Na rozhraní katastru Velimského, Sokolečského a Pňovského, kde říkají „V Popovicích“, stávala ves Popovice. Bývala v ní tvrz, po níž do naší doby zůstal kopeček s příkopem a náspem, ale nedávno rozvežen; také při zaniklé studánce pamatují mnozí kamenná obložení, sklípek a zdivo v zemi. R. 1381 prodali Mikuláš Herolt z Popovic a manželka jeho Eva dvůr svůj v Popovicích a příslušenstvím za 90 kop gr. Ješku Šipovi z Kolína; podobně r. 1384 týž Hereš z Popovic a manželka jeho Eva prodali svůj dvůr v Popovicích za 65 kop gr. Blažkovi, purkrabímu na Hrádku Paďousích. (Nejst. kn. Kolín). R. 1399 byla již paní Eva z Popovic mrtva, odkázavší před tím k oltáři sv. Máři a Kateřiny v Předhradí 10 kop, a r. 1412 daroval Přibík z Popovic na spásu duše matky své Anežky a předků půllán pod lesem Borem témuž kostelu. Současně žil Oldřich z Popovic. R. 1453 měl Jan z Popovic zápis na 500 kop dluhu na obojích Bečvářích, Žišově a Chmelišti. (PDZ. II. 231.) Král Jiří Poděbradský daroval r. 1465 statek v Popovicích po smrti Markvarta z Popovic jemu připadlý Oldřichovi z Popovic (DD. 16. f. 369.) Odtud nazýval se také rod Vikvických z Popovic, kterýž v 16. století v Kolíně seděl. Tvrz zanikla do 16. století a zůstala véska se 2 (potom 3) sedláky, která patřila k Cehrenicům a r. 1553 směněna k Poděbradům. Ve válce třicetileté i tato ves zašla a pozemky její přibrány ke dvoru Pňovskému, na jehož pozemcích založena po r. 1778 ves Gl ückzu. (H. XII. 24.)

Znamenití rodáci

Sobotka Ferdinand narodil se r. 1835 v mlýně Horním Nouzově u Velimě, vychodil 1. třídu „hlavní školy“ v Kolíně a na tom školní jeho vzdělání přestalo. Potom učil se mlynářství. V 18. roce přišel k úrazu, po kterém měl památku až do smrti. Vedl totiž ke kováři koně, z nichž jeden se mu vytrhnul a kopnul jej do oka, které ihned vyteklo. Od toho nakazilo se oko druhé a Sobotka oslepl úplně. Pracoval pak ve mlýnici. Když pak otec v letech 50tých koupil mlýn ve Světlé n. S., přestěhoval se tam i Ferdinand. Zde seznámil se s Janem Šindelářem, který později pojal jeho sestru Antonii za manželku a u něhož pak Ferdinand bydlil. Šindelář byl horlivý čtenář, jenž Ferdinandovi přečítal nejen noviny, ale i novější spisy zábavné i poučné. Tak se seznámil Sobotka s novějšími básníky (z nichž nejmilejším byl mu Koubek a potom Hálek), s dějinami Palackého a j. (básně posílal mu bratr Primus z Prahy) – a jal se sám skládati verše, z nichž některé pak byly uveřejněny v kterémsi kalendáři (asi r. 1859 nebo 1860), jiné v Lumíru (1860 – 62) za redakce Hálkovy a ve Květech (Hálek – Neruda 1866). Ale básnění se mu špatně vyplatilo. Za Kollera (r. 1869) byl náhle se Šindelářem zatčen a oba četnictvem odvezeni nejdříve do Kutné Hory, potom do Prahy, kdež byli několik měsíců drženi ve vazbě vyšetřovací. Příčinou byla báseň Sobotkova „Na Polsku“, která byla nalezena při domovní prohlídce v bytu Šindelářově a v níž hledána velezráda. Po marném vyšetřování byli konečně oba z vazby propuštěni. Sobotka nebyl bez talentu. Básně jeho dýší hlubokým citem a vyznačují se vytříbenou formou. Psal o něm Alf. Waldau v B öhm. Naturdichter. R. 1898 koupil mlýn v Kasanicích u Kácova, kamž se přestěhoval se ženou a 2 dětmi a sám mlynařil. V létě 1899 zemřel následkem kýly.

Sobotka Primus, bratr předešlého, výborný znatel moderních jazyků a folklorista, narodil se v Hor. Nouzově r. 1841. Studoval Staroměstské gymnasium, filosofii a klass. filologii na universitě v Praze, načež stal se vychovatelem synů barona Dobřenského v Poštýně, potom v domě ryt. Neuberka. Již za studií byl literárně činný, byl členem redakce Riegrova Slovníku nauč., redaktorem „Světozora“ a „Matice lidu“ a psal odborné i zábavné články a překlady z angličtiny, polštiny, němčiny a maloruštiny hlavně do Hálkova „Lumíra“ a do Hálkových a Nerudových „Květů“, potom do „Světozora“, zejména: drobnější básně z Tennysona (Godiva, Aylmerovo pole a j.), Bulwerovy Povídky milétské), z pol. Alkara (Arion z Korintu a Titan). O sobě vyšly Longfellowova Evangelina, Tennysonův Enoch Arden, Fieldingův román Tom Jones, s J. V. Jahnem a V. Kienbergrem z Herloše Svět a lidé, Jiřího Romanesa Duševní život zvířat. Samostatně napsal Kratochvilnou historii měst a míst v zemích koruny Svatováclavské, důkladné práce Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech atd. slovanských a Výklady prostonárodní z oboru jazykozpytu, bájesloví, psychologie národní. Na konec dlužno připomenouti, že velikých zásluh získal si hned od počátku vydávání Ottova Slovníku Naučného, zejména co se týče stránky organisační, jazykové a vědecké a jako redaktor „Světozora“ vtiskl časopisu tomu osobitý ráz a vystihoval slibné počátky mladších talentů.

Kostel sv. Vavřince.

Na východní straně vsi na návrší stojí starožitný kostel zasvěcený sv. Vavřinci. Jeho založení spadá pravdě podobně do začátku XIII. věku. Kostel jest nyní orientovaná jednolodní stavba z lámaného kamene, omítnutá, bez věže, se zakristií při pravém boku presbytáře. Sanktuska plechem pobitá r. 1878 znovu zřízena. Průčelí jest jednoduchý barok s přízemním sincem; při levé straně presbytáře ční válcová věž gotického původu se šnekem do výše okapu. V ní jest 38 kvadrových schodů a 2 kulaté otvory místo oken. Chor tvoří pět stran osmiúhelníka, pilíře jsou bez ústupku se šikmou lící, kryté dnes deskou pískovcovou. Hlavní loď uvnitř obdélníková s rovným stropem a po obou stranách s 2 obloukovitými okny. Triumfální oblouk jest gotický , tupě zalomený se sříznutými hranami. Presbytář má ještě původní gotickou klenbu s malým svorníkem, patky a konsoly žeber scházejí. Mezi presbytáří a chorem spatřuje se pás do kruhu sklenutý novějšího původu. V choru prolomeno 5 původních oken gotických se šikmým ostěním , v koutech přípory, jichž hořejší část ztrácí se v novější lunetové klenbě. Délka choru s pasem rovná se 7,20m a výška presbytáře 8m. Na jižní straně presbyteria vedou obdélníkové dvéře 1,93x1,23m s gotickým obložením a vyplněnými hořejšími kouty do sakristie neb kaple. Tato jest pravoúhelný prostor 3,55x4,80m s křížovou klenbou, žebrami jako v presbytáři a konsolami s polygonálním římsováním, jaké vidíme ještě dnes v proboštském chrámu Páně v Poděbradech. Dvě gotická okna se stopami kružeb se posud zachovala. (M S. 101.)

V choru za oltářem na epištolní straně pod oknem odkryt r. 1880 starožitný nápis pod starou omítkou, který jest nyní zabílen a zamalován. Zaujímal celou šířku podokní a uprostřed mezi posledními dvěma řádky byl ve věnci zeleném modrý kříž konsekrační. Dle čtení P. Adolfa Pažouta, děkana v Sadské, zní takto:

(pozn.: O zachování nápisu a obnovu jeho na původním místě marně se pokoušeli P. Blažej Krunert a p. J. Hellich. Teprve fotografováním stal se nápis čitelným a dochován paměti.) 10*

Ze zprávy této jde na jevo, že chrám byl r. 1408 opraven po svém spustošení, kteréž vztahovati můžeme zajisté k r. 1402, kdy uherské vojsko Sigmundovo plenilo od Kolína až téměř ke Ml. Boleslavi.

Při opravách kostela shledalo se, že loď, v níž na jižní straně zazděn jakýsi vchod, jest nejstarší částí kostela, původně asi románským slohem zbudovaného. Někdy na počátku XIV. století rozšířen kostel tak, že apsida se zdí východní vybourána, loď prodloužena a v ose lodi přistavěna potom gotická presbytář.

Gotická kaple, nynější sakristie, jest dílem pozdějším, ukazujíc velikou shodu s částmi chrámu Poděbradského a není vyloučena možnost, že zbudoval ji pan Boček z Kunštátu, kterýž v l. 1352 – 54 stavěl farní chrám sv. Kříže v Poděbradech a založil též kostely v Kost. Lhotě, v Sadské a v Křesku. Stavba její nesouvisí s hlavní zdí chrámovou, nýbrž připojena jest zcela hladce do rohu hlavní zdi. Při opravách r. 1880 uhozeno nad vchodem na český nápis s křížem konsekračním, z něhož pouze slova „posvěcena“ a „sv. Kříže“ byla čitelna.

Jak již řečeno, utrpěla Velim a kostel při vpádu Uhrů r. 1402 značných pohrom. Když po návratu krále Václava IV. ze zajetí spořádaly se zase poměry, kostel opraven, jak připomíná nápis z r. 1408. tehdy zbudována nejspíše válcovitá věž, jejíž spodek zachoval se při levé straně kněžiště. Do ní zavěsen zvon slitý nákladem rytíře Jeníška z Nové Úpice, pocházející z r. 1413. V této podobě přenesl se kostel Velimský přes bouřnou dobu husitské války. V polovici XVI. věku zřízen nákladem osadníků nový, větší zvon r. 1542. Na umístění tohoto a ještě druhých dvou zvonů stará věž nedostačovala i postavena na západní straně kostela před průčelím zvonice nová ode dřeva, která pouze v jiné podobě až dosud stojí. Stará kamenná věž od té doby byla beze zvonů. Ve válce třicetileté byl sice kostel vypleněn, nebyl však spálen ani sbořen, pouze znamenitě spustošen, tak že dle popisu panství Poděbradského z r. 1642 bez císařovy pomoci nemohl býti opraven. Po lidu císařském i švédském nezbylo tu k službám Božím nic než kalich; o jiné nutné potřeby postarali se osadníci. (AZ., ČČM. 1878.). Administrátor fary Velimské Jiří Petricius Mšenský, farář Dobřichovský, r. 1664 pustého kostela se ujal a almužnami osadníků i jiných dobrodinců jej opravil. Důkladná oprava ta ovšem býti nemohla; ale Velimští píší arcibiskupovi: „Pravdivě oznamujeme, že skrze jeho a k němu lidu mnohého náchylnost náš chrám Páně, který od 40 let jako pustý stál, zase k svému předešlému důstojenství jest vyzdvižen. (A Z.)

Po této době máme ze zachovalých 3 zádušních knih kostela Velimského podrobnější zprávy. (Nejstarší kniha od r. 1703 až 1747, druhá 1747 – 1799, třetí 1811 – 1859.)

Přistavená presbytář s kůrem byla velmi mělce na špatný grunt založena, jelikož kopec, na kterém kostel stojí, jest mocný starý náplav z diluviální žluté hlíny. R. 1719 shledalo se, že kůr s klenutím ustupoval a „tuze nebezpečným k rozboření byl“; proto nařídil J. M. pan hejtman a pan děkan mistru zednickému Janu Jelínkovi, aby na odpor proti tomu na gruntech udělal 4 pilíře v kostku v gruntech 3 lokte šířky a 1/ 2 lokte délky neb tloušťky, výšky pak i s grunty 18 loktů. Mistr Jelínek dostal za tu práci, která 71 pracovních dní vyžadovala, i s potřebami a lešením 24 zl. 52 kr.; nádenníkům dáno, kteří při práci té po celý čas pomáhali, 8 zl. 35 kr.; od vylámání kamene u lomu Kelského 10 sáhů dáno po 36 kr. = 6 zl., a při tom se také 20 sáhů starého kamene spotřebovalo. Téhož času též štít u sínce udělán a celý kostel omítnut a obílen. Hrnčířovi dáno za hlíněný artičok nad vrata ke krchovu 45 kr. R. 1703 zřízena v lodi 4 okna okrouhlá do polooblouku a rámy do nich dubové zhotovil truhlář Poděbradský Jan Žák za 7 zl. R. 1714 opravena a ohozena byla kulatá věž při kostele, protože byla až dolů opadaná. Když pak následujícího roku od povětří střecha byla spola odkryta, dáno za pokrytí věže prejzy pokrývači, protože byl pracoval „u veliké vejšce“ 8 zl. Až do r. 1731 byl kostel kryt všecek jen šindelem, který stálých oprav vyžadoval; proto toho roku pokryt prejzy a kůrkami. R. 1734 strhlo se dne 28.února hrozné povětří, které v celé vsi neblahých stop zanechalo. Kryt kostela byl velmi poškozen, okna byla vyražena a úplně i s rámy rozbita. V oknech byla vesměs kolečka skleněná do olova zasazená. R. 1744 zazděna jsou v kulaté věži 3 okna, protože v ní zvonů nebylo a děšť na stropech škody činil.

Po třech letech mluví se o kostele, že jest velmi sešlý a rozpukaný. Potom přikročeno r. 1753 k jeho dokonalé opravě. Tehdy klenutí nad chorem stvrzeno a doplněno výše vzpomenutou klenbou lunetovou, trhlina mezi chorem a presbytáří vyplněna pasem, čelní zeď se síncem úplně přestavěna, pilíře opěrací, protože trhání nezabraňovaly, zase odstraněny a kulatá věž snesena až pod římsu a upravena za vchod na půdu. R. 1786 podepřeno kněžiště opěracími pilíři, potom r. 1880 celý chrám důkladně opraven a r. 1895 nákladem záduší a obětavostí osadníků slohově vymalován.

V presbytáři ležel druhdy ve dlažbě starobylý náhrobní kámen, kterýž nyní přeložen do levého kouta pod kruchtu (2,18x1,10m). Na kameni vyryt hlubokými obrysy gotický kříž spočívající na dvojitém polooblouku. Pravděpodobně může náležeti některému Horníkovi ve Velimi začátkem XIV. století osedlému. (pozn.: Podobně 2 poškozené náhrobky spatřovali se v Malině, jeden před hospodou, druhý před blízkým domkem. (Sdělení p. J. Hellicha).)

Hlavní oltář sv. Vavřince jest pěkná práce řezaná z polovice 17. století; pochází ze zámecké kaple v Poděbradech a byl do Velimě r. 1754 darován. Původní obraz z tohoto oltáře „Narození P. Krista“ visí posud v sakristii v Poděbradech. Postranní oltář v lodi na pravé straně uvádí se již r. 1703. Obraz jest olejomalba „Neposkvrněné Početí Panny Marie.“ Oltář na levé straně byl zřízen r. 1730 a zasvěcen sv. Janu Nepomuckému. Oba oltáře byly r. 1757 přestavěny.

Dřevěná zvonice kostelní, zbudovaná r. 1542, stávala stranou před průčelím kostela na kamenném podkladě, jsouc šindelem kryta. R. 1721 byla tak sešlá a pánvice zvonů vyšlakované, že zvony z nich vyskakovaly, a zvoníkům o veliké neštěstí šlo. Při opravě měly býti zvony zase na „starý husitický způsob s vysokým točením“ zavěšeny, k čemuž bývalo by potřebí 2 pánvic „metalových“ po 20 librách ke zvonu velikému a 2 po 15 librách k prostřednímu, celkem 70 liber „metalu“: za to i s dílem bylo by zaplatiti 42 zl., k tomu za dříví, železo a řemeslníkům přes 20 zl., a tak obého více než 62 zl. I vidouce J. M. pan hejtman aj. M. pan děkan, že by stálost nemělo a skrz ten násilný zvonů rozchod zvonice s hranicí ještě více se poškozovala, dány dva větší zvony „na rohatiny podle nynějšího způsobu“ a třetí zavěšen na železné pánvice. Dílo to vykonal kovář ze vsi Bobnic za 76 zl., k čemuž osadní z ohledu velkých outrat a z lásky křesťanské na náklad ten 30 zl. obětovali. (pozn.: Takový „starý husitický způsob s vysokým točením“ spatřuje se posud na zvonici v Kouřimi.)

Poněvadž dřevěná zvonice stálých oprav vyžadovala, uloženo r. 1767 staviteli Jedličkovi, aby na novou věž kamennou nákres zhotovil (dány mu za to 2 zl. 40 kr.), načež r. 1771 nová zvonice kamenná zbudována a kůrkami pokryta. Kamenné obložení u dveří nese dosud letopočet 1771.

Ve zvonici visí nyní tři zvony. Největší (prům. 1,20, výška 0,95m) má pod korunou na dvou páskách nápis:

* LETA * PANIE * M 0 * D 0 XLII 0 * TENTO ZWON * GEST * DIELAN * KEC * TI * A * K CHWALE * PANV * BOHV * PANIE * MARIGI * W
* SSEM * SWATYM * SKRZE * KON WARZE * W HRADCZI * NAD * LABEM * WACZLAWA * FARARZE * WELIMSKEHO * MEZV * WOSADNI * ZADUSSI *

Prostřední zvon (prům. 0,87 m, výška 0,72m). Kolem koruny má špatně čitelný nápis:

Mill. CCCCX. terz (1413) kraloval cysarz. . . . a pan Čeniek z Novy Aupice. Mistr Petr Kotlarz.

Místo za slovem císař jest vysekáno.

Třetí nejmenší nese nápis:

K chwale Bozi wssem Svatym Ondrzeg rzeczeny Ptaczek. (Kolem 1490).

Fara Velimská jmenuje se prvně r. 1352, kdy platila 15 grošů desátku papežského. (RDP.) Do r. 1354 jmenuje se tu kněz Radslav, po jehož odchodu do Dobřichova dosazen do Velimě 21.října po návrhu pana Bočka z Kunštatu kněz Ondřej. Týž svědčil ještě 21.ledna 1401 proboštu Sadskému. R. 1423 zemřel tu kněz Blažej a nástupcem jeho stal se r. 1424 kněz Mikuláš. (L.C. LE.)

Nelze pověditi, zdali po r. 1424 duchovní správa ve Velimi vedena byla vlastními faráři. Avšak opatření nového zvonu koncem 14. století a v prvé polovici 15. století, jakož i slušné opatření duchovního při této faře a duchovní péče o neveliké dvě osady opravňují úsudek, že ve Velimi v těch časech kněží nescházelo.

Vedle urbáře z r. 1553 drželo se k faře role orné, které sobě kněz osívá 3 čtvrti a dále čtvrt, která se lidem k osívání pouští. Potom 2 kopy záhonů role v obcích a z té se platí, když na ni sejí, za kopu po 8 gr. K též faře byly 2 louky, a platilo se z jedné nájmu ročního 1 kopa gr. a sud piva, ze druhé, která slove „Klínek“, 24 groše. Desátku odvádělo 17 osadníků z Velimě žita a ovsa sutého po 34 korcích, 5 osedlích ze vsi Kel téhož obilí po 9 korcích 3 věrtelích, z Nové Vsi po 1 kor. 1 věr. a z Cerhenic rovněž po 1 korci 1 věrteli, celkem po 46 kor. 1 věr. žita a ovsa.

Rudolf II. postoupil právo ustanovovati faráře na všechny fary panství komorních arcibiskupům Pražským, čímž jednak zabezpečena farářům vyhlídka na lepší obročí, a jednak arcibiskupům dána moc pokusiti se o katolickou reformaci na panstvích těch, což mohlo se dařiti tím snáze, když kněží podobojí sřeknuvše se konsistoře dolejší do katolické církve se navracovali. V těch dobách jmenují se ve Velimi tito faráři: R. 1588 Šimon Clodomastes Kouřimský, katolický kněz ženatý, prve na Poděbradech (1579 – 1583) po r. 1588 v Sadské, ve Vrbici, v Předhradí, v Libici a v Činěvsi osedlý, kdež r. 1614 zemřel. Syn jeho Jan Clodomastes byl r. 1624 děkanem v Kolíně. R. 1595 jmenuje se Štěpán Svátek (Svatecius) Lstibořský (Kop. Kolín.), po něm r. 1597 letitý kněz Petr Vlk Mělnický. Na toho Velimští žalovali, že „místo slova božího v ledajaké rozprávky, básně a šprýmy, fabule Esopovy se vydává, smíchy v kostele strojí“, a nedali mu také o sv. Martině desátku. I žádal farář, aby jiným místem byl opatřen, ale z rozkazu arcibiskupova zůstal a nepochybně tu i zemřel. Téhož roku měl po Petrovi Mělnickém faru připověděnou Adam Ronovský, kterýž slíbil, že chce se chovati dle řádu církve katolické. Nejmenovaný farář Velimský dal se r. 1599 na obchod solní, a skoupiv tři fůry soli, prodával ji rolníkům; Kolínští žalovali pro to u konsistoře. Za kněze Jana odtud přimlouval se r. 1602 hejtman Kolínský, aby dán byl do Ovčár. Když r. 1609 – 10 Velimští faru opravovali, přisluhoval tu farář Havel Zemánek z Nové Vsi.

Po vydání majestátu Rudolfova arcibiskup posílal na fary panství císařských nadále kněze katolické, ale těmto bylo od lidu u víře se s nimi nesrovnávajícího snášeti přikoří a potupy, zvláště když hejtman věrou jinam se klonil. Ve Velimi působil v ten čas (od r. 1610) farář Václav Svátek (Svatecius) Lstibořský, kterýž stěžoval sobě r. 1611, že sedláci rozmetali v kostele Boží hrob, že mu nadávají vlků, kde služby boží mají konati, krmí dobytek, víno že vnucují k službám božím zkažené nebo pálené, a to vše na potupu římské církve. Týž kněz r. 1614 konfirmován jest do Přelouče a fara Velimská přidělena k Poděbradům. Z Přelouče vrátil se Svatecius nemocí sklíčen a převzav administraci Velimě a Předhradí za půl desátku, zemřel 11.října 1617 ve Velimi, zanechav vdovu Annu a dvě dítky. Měl dům svůj v Kolíně, kterýž r. 1618 provdala vdova jeho za 150 kop (DK. I. 251). Posledním farářem před povstáním stavů českých jmenuje se kněz Melichar, převor kláštera ze Sedlce u Kutné Hory. (AZ, ŽC, ČČM. 1878.)

Po bitvě Bělohorské administrována Velim z Poděbrad do r. 1632. V srpnu téhož roku ustanoven do Velimě opět farář neznámého jména, ale v měsíci prosinci 1632 spustošena ves, kostel i fara, načež spravována farnost Velimská r. 1632 z Poděbrad, potom ze Sadské (1634 – 36), zase z Poděbrad (1636 – 63), načež připojena r. 1663 knězi Jiřímu Petriciusovi k Dobřichovu. Když tento stal se r. 1667 děkanem v Poděbradech, přešla s ním Velim opět k Poděbradům, a při nich zůstala do r. 1837.

Později přisluhovali ve Velimi exposité z Předhradí, a to: Jan Opelt (1771 – 85), Karel Vulterin (1788 – 98), Karel Nešpor (1798 – 1808), Jan Novák (1811 – 22), Jan Filip (1822 – 37).

R. 1837 zřízena ve Velimi lokalie na ten způsob, že děkan poděbradský podržel všechny pozemky a desátky, a za to vyplácel lokalistovi 300 zl. k. č. Prvým lokalistou stal se kněz František Uhlíř (1837 – 48), po něm Josef Ježek (1848 – 52) a Augustin Grosz, kterýž r. 1858 jmenován prvofarářem Velimským a zůstal jím do smrti své r. 1872. Potom následovali P. Adolf pažout (1872 – 1886) a Blažej Krunert. (Kron. farní.)

Fara Velimská stávala zajisté poblíže kostela. Staré základní zdi, které se ukázali na hřbitově i za ním k východní straně, kdež i na sklepení uhozeno, jsou nejspíše zbytky původního domu farního. (PA. I. 309.)

Jak vypadaly fary na Poděbradsku v době kvasení náboženského, dovídáme se ze stížností farářů odtudž k arcibiskupovi r. 1613. Praví tam, že v jejich farách není oken, dveří ani kamen. R. 1609 byla fara velimská tak sešlá, že na ten rok Velimští ani faráře dostati nemohli, a kněz z N. Vsi jim přisluhoval, než budovu trochu opravili. (AZ.)

Když r. 1632 ves byla spustošena a fara k Poděbradům připojena, proměněn farní dům v zádušní chalupu, v níž umístěna škola a 2 podruzi. V l. 1778 – 84 sídlil exposita Předhradský P. Jan Opelt ve Velimi maje byt v chalupě Vojtěcha Vokřála. Na zimu r. 1784 jednalo se již o stavbu nové lokalie, ale Velimští odpírali ruční i tažní práci a ještě jinak se tomu bránili, a tak došla ku stavbě teprve r. 1839, kdy nákladem 6685 zl. 37 kr. zbudováno neveliké stavení pro lokalistu vedle školy. R. 1889 přikoupeno staré školní stavení k faře, a obě budovy upraveny příhodněji za obydlí farní.

Farnost Velimská obsahuje Velim s Beierveckem, samoty Horní a Dolní Nouzov a Vítězov. R. 1900 čítala 1504 katolíky 815 evang. helv., 6 evang. aug. a 25 israel. Podací kostelní náleží panství Poděbradskému. (Kron. farní).

Kostel reformovaného sboru evangelického.

Když po válce třicetileté poddaní panství Poděbradského prováděním přísné reformace navracováni byli víře katolické, mnozí činili tak jen na oko, zůstávajíce v srdci evangelickými. Utvrzovali je v tom emigranti Žitavští, s nimiž udržovali styky a od nichž vysíláni k nim kazatelé, kteří jim kázali a přisluhovali.

To ovšem přestalo, když od r. 1730 dle přísných patentů císaře Karla VI. úřady po tajných kazatelích takových bedlivě slídili. Vesničané konali potom skrytě schůze své bez nich a utvrzovali se čtením bible i jiných knih náboženských ve víře otců svých. nazývali sami sebe „bratří Sionští“.

R. 1781 vydal císař Josef II. toleranční patent, v němž povoloval zřízení sboru všude tam, kde by se spojilo 100 rodin nebo 500 osob. Poněvadž evangelíkům bylo se přihlásiti buď k církvi augsburské nebo helvetské, velimští rolníci, jednoho vyjímajíc, všichni se přihlásili k církvi helvetské. Aby mohli sobě opatřiti duchovního, sestoupili se evangelíci z Velimě, Nové Vsi, Křečhoře, Pňova, Klů, Předhradí, Sokolče, Osečku a Milčic v jeden sbor. Leč nebylo snadno vyhledati kněze vhodného, ač vláda dekretem ze dne 16.ledna 1782 svolila, aby se takoví z Uher nebo z Těšínska povolali. I poslali Velimští správci evangelické církvi uherské dva listy, vroucně sobě žádajíce duchovního. Slibovali mu 300 zl. na penězích a k tomu 20 měřic žita, 20 pšenice, 7 ječmene, 3 prosa a 1 čočky. Na základě těch listů poslán jest jim Štěpán Szeremley, mladý bohoslovec ze Šarošského Potoku, jenž přiučiv se dříve něco česky v neděli před Vstoupením Páně r. 1783 spolu s Janem Véghem, Szaleyem, Kovácsem a Molnárem, vesměs evangelickými duchovními, stanul ve Velimi. Osadníci byli mu až do Vídně vstříc poslali čtyřspřežní vůz.

Mládenci, družičky a mnohý zástup šli kněžím na hodinu cesty vstříc a seřadivše se na blízkém návrší s obnaženou hlavou příchodu jejich očekávali. S hlučným jásotem a srdečným pozdravováním bral se průvod do Velimi, kdež čekali tisícové. Jeden stařec prosil, aby ho posadili na koně, ježto bylo jeho dávným přáním prvního duchovního vézti do Velimi. Stalo se mu po vůli. Ve statku Víta Hůly připraveno bylo pro hosty obydlí. Když sestoupili z vozu, shrnulo se k nim všechno množství a nyní nastalo podávání rukou až do večera. První služby Boží konány o Nanebevstoupení Páně (29.května 1783) ve stodole bratra Víta Hůly za ohromného účastenství. (Paměti Jiř.Végha).

Evangelíci velimští žádali potom, aby byl jim ponechán katolický kostel velimský, jehož se jen omezeně užívalo, ale žádost jejich oslyšena. Nedůvěřujíce, že by rozhodnutí vyšlo z vlastní vůle císařovy, odeslali bratra Víta Hůlu k panovníkovi, který tehdáž po Čechách cestoval. V Hloupětíně u Prahy byl k němu Vít Hůla předpuštěn, dosáhl však pouze toho, že císař povolil stavbu nového chrámu Páně dne 30.června 1784 a daroval k tomu cíli 402 zl. Posvěcení toho chrámu vykonáno pak 24 října 1784. V týž čas postavena fara a o rok později škola.

R. 1854 zbudován od sboru velimského nový chrám s věží, poněvadž starý již nepostačoval. Kostel tento stojí na jižním konci vsi vedle fary. Všechno stavivo a povozy dali osadníci a za zednickou práci zaplaceno ještě 10 000 zl. stř.

Chrám jest mnohem větší a prostrannější nežli starý katolický kostel. Prostřední loď dělí se od vedlejších dvou šesti hmotnými, svobodně stojícími pilíři, které podpírají široké galerie nad postranními loďmi. Hlavní loď končí se apsidou do půle osmihranu, v níž jsou okna v lomených obloucích skleněnou mosaikou okrášlená. Mramorový stůl večeře Páně před apsidou, kazatelna staré pilné řezbářské práce a takové též lavice pocházejí ze zrušeného kláštera Dominikánů na Malé Straně, odkudž r. 1785 zakoupeny. Na kruchtě jsou varhany o 22 rejstřících (z r. 1866).

Rozměry stavitelské a sloh chrámu jsou velmi jednoduché, ale rozumně spořádané. Celé stavení kryto jest břidlicí. Průčelí, k východu obrácené, o něco jest ozdobnější a končí se hezkou věží, na které jsou bicí hodiny a vnitř 2 zvony.

Na větším čteme nápis:

Tento zvon lil nákladem církve za času duchovního pastýře jejího, dvojíctihodného pana Jana Rumla Karel Bellmann, c. k. dvorní zvonař v Praze 1854. Bděte, stůjte u vite, zmužile sobě počínejte, buďtež silní. 1. Kor. 16. 13.

V nápise menšího zvonu čtou se tatáž slova, jenom text z písma jest jiný, totiž:

Dnes uslyšel-li byste hlasu mého, nezatvrzujte uši svých. Žid. 3. 7. 8.

V listopadu 1854 byly první služby Boží v tomto novém kostele konány. (PA. I. 310. Pam. ref. církve čes. 1881).

Duchovní Szeremley dne 14.listopadu 1785 odebral se z Velimi do Krabšic a po něm se vystřídali: František Kovács, superintendent církví českých (1785 – 89), Jan Březnay (1788 – 1800), Mikuláš Toronay (1800 – 31), za něhož zřízen r. 1821 hřbitov, a Josef Rimány (1830 – 45). Na to byl sbor Velimský administrován dp. Šantrůčkem, duchovním pastýřem Libenickým, než nastoupil Jan Ruml (1847 – 58). Za něho povolán za vikáře Justus Emanuel Szalatnay z Moravče, kterýž r. 1858 zvolen byl za sedmého duchovního pastýře a dosud úřaduje, jsa od 6.května 1872 voleným seniorem Čáslavským a od r. 1889 superintendentem evang. ref. církve české. R. 1900 bylo mu přznáno po předcích zděděné šlechtictví s predikátem Nagy Szalatna, odvozeným dle statku v Uhrách jeho předky obývaného. (pozn.: Rodina Szalatnayova užívala tohoto titulu již r. 1592 a byl ji potvrzen r. 1639 Ferdinandem a r. 1693 Leopoldem I. Člen této rodiny přišel r. 1783 z Uher do Čech a působil jako duchovní ev. ref. sboru v Moravči na Táborsku.)

Ke sboru Velimskému náleží 38 obcí, totiž: Velim, Baiervek, Vítězov, Křečhoř, Kamhajek, Kutlíře, N. Ves, Ohrada, Mančice, Lošany, Cerhenice, Dobřichov, Radim, Radimek, Plaňany, Žabonosy, Poboř, Blynka, Hradenín, Břežany, N. Město, Chocenice, Zl. Slunce, Zásmuky, Voděrady, Pučery, Bečváry, Libodřice, Krychnov, Svojšice, Chvátliny (z hejtm. kolínského), Glükzu, Pňov, Předhradí, Oseček, Sokoleč, Ratenice, Pečky, Milčice, Chválovice a Chválovičky (z hejtm. Poděbradského).

R. 1890 čítal tento sbor 2784 duše.

Škola

a, Veřejná.

Dočasná škola, tušíme, byla ve Velimi již v 16. století. Poukazuje na to jméno Ondřeje, rektora, který se r. 1575 jmenuje; po pěti letech se však ze vsi vyprodal.

Vedle zpráv knihy zádušní z l. 1703 – 1747 zřízena byla po r. 1667 škola stálá. Když totiž Velim trvale přifařena k Poděbradům, proměněna jest dřevní fara v zádušní chalupu, a v ní umístěna škola, komora pro kantora a 2 komory pro podruhy. Kantor neměl však stálého platu, nýbrž bylo mu přestati na školním penízi, na posnopném a na milodarech o koledě a o sv. Řehoři. (AZ. Bydž.)

Dřevěnou budovu školní sice r. 1726 opravili, ale prudké povětří dne 28.února 1734 tak ji zpustošilo, že jen něco trámů vybrali na opravu komor podružských, ostatek pak rozházeli docela a vystavěli novou školu zase s komorou a 2 chlévy, kterouž pro bytelnost od spodu vyzdili. Do školní světnice pořídili tabuli a dlouhou lavici. Na stavbu budovy vynaložili 97 zl. 32 kr., na uvedený inventář školní 1 zl. 30 kr.

R. 1764 byla tato budova sbořena a zbudována jiná, od základu ze zdiva kamenného. Podval z této budovy spatřujeme podnes na cestě od fary ke kostelu; stávalať tehdy škola delší stranou proti chrámu sv. Vavřince. Po vydání nových zákonů školních budova opět podstatně opravena, tak že r. 1774 počítána mezi nejlepší školy komorního panství Poděbradského. Působil tu tehdy učitel Václav Vávra, k němuž docházeli děti ze čtyř přiškolených obcí. (ČL. III. 400.) Nebylo jich mnoho, neboť r. 1791 stěžoval si Karel Medřický, ředitel škol v Poděbradech, že ve Velimi chodí do školy jen 30 dětí katolických, ač prý učitel 150 zl. platu béře; také školné se od osadních řádně neodvádí. (AP.)

Dne 12.srpna 1812 lehlo stavení školní popelem, a potom se vyučovalo v soukromí až do r. 1814, kdy dobudována nová škola. Budova tato stála opět na kopečku u kostela, jsouc obrácena průčelím k západu. Byla zděná a taškami krytá. Chodba uprostřed položená dělila ji ve dvě části: v jižní nalézala se učebna, v severní byt učitelův. Poněvadž stropní trámy v učebně neopíraly se o zdi, nýbrž o podélné trámy, časem všechny ty podpory se zprohýbaly a z vnitřku sloupky podchycovány býti musily, což třídu až do r. 1889 znešvařovalo.

R. 1848 docházelo sem do školy 106 dítek 6-12 letých. Do I. odd. chodili 52 žáci, do II. odd. 39 žákův; do hodin opakovacích docházel 31 žák. V r. 1868 rozděleno bylo žactvo do tří oddělení s 54, 19 a 23 žáky a do opakovacích hodin nedělních přicházelo 16 chlapců a 22 děvčata.

Přičiněním prof. V. D. Bíby, okr. školdozorce, obnovena r. 1872 školní budova, k čemuž dáno zemské pomoci 200 zl. Po sedmi letech (25.září 1879) rozšířena škola o třídu druhou a r. 1887 o třídu třetí. Druhá třída umístěna v obecním domě uprostřed vsi, a po r. 1887 poskytnul místnost pro prvou třídu p. Fr. Sixta v č.p. 21. Na jaře r. 1889 zbudovala potom obec nákladem 13 115 zl. nové školní stavení, v kterémž připraveny 4 učebny a byt říd. učitele. Dne 23.října 1889 bylo účelu svému odevzdáno. U školy zařídil r. 1893 továrník p. Adolf Glaser letní tělocvičnu na vlastní útraty.

Školu velimskou spravovali: Václav Vávra, syn jeho Václav (do r. 1812), Rolz (1812 – 13), Jan Mázl (1813 – 36), Václav Cybuš (1836 – 37), Jan Holý (1837 – 54), Jan Brzák (1854), Čeněk Rinn (1854 – 72), za jehož nemoci vypomáhal syn Antonín, tehdy podučitel v Radimi (1871). P. Václav Vykoukal, administrátor, a Karel Kraus, jenž stal se potom správcem školy (1872-76). Po něm František Lejhanec (1876), Jan Kvapil (1876 – 84) a Antonín Rinn (od r. 1884).
Místo poučitelské zastával Antonín Krása (výp. 1879 – 80), Max Bub (1880 – 86), Josef Tůma (1884), Jan Brdlička (1887) a Václav Kosař (1887), kterýž r. 1896 jmenován osobním učitelem.
Jako učitelé působili tu: Max Bub (1886 – 90), Jan Buňata (1890) a Václav Špinka (od r. 1891).

Školní obec tvoří osady Velim, Vítězov a Beierveck. Rozpočet školní hradí se 5% přirážkou. Školné zrušeno ve Vítězově.
R. 1898 byly tu 3 třídy se 3 učiteli a 237 žákův, z nichž 125 chlapcův a 112 děvčat.
Odkazem statkářky paní Marie Novotné ze dne 6.června 1889 dostává se škole každoročně polovice úroků ze 300 zl. pro chudou mládež. (Kron. školní).

b) Soukromá.

Sestoupivše se ve sbor a založivše sobě chrám, postarali se osadníci evangeličtí r. 1785 také o vlastní školu. Za prvého učitele povolali na ni Josefa Bláhu z Chvaletic; týž však záhy zanechal učitelování a stal se ovčákem v Běchovicích. (pozn.: Josef Bláha, samouk, spisovatel český, narodil se r. 1754 v Hlízově. Otec jeho byl nejspíše Matěj Bláha. Dne 16.října 1772 dostal jako tovaryš ovčácký list výučný, dne 17.června 1802 list mistrovský. Zemřel jako mistr ovčácký v Uhřiněvsi 19.ledna 1831. Bláha vydal Naučení pro mladé sedlské hospodáře, jak mají hodnost stavu svého poznati atd. (Praha 1829), k němuž přidány jsou dvě básně: Důležitost stavu sedlského a O spokojenosti venkovské. Sbírku jiných písní Bláhových chová rukopisná knížka ve sbírce musejní v Kolíně, z níž otisk učiněn v Národopisném Sborníku 1899.)

Starší stavení školní stávalo na návrší, kde nyní farní dům jest zbudován. Teprve r. 1866 postavena úhledná škola nynější proti chrámu. Když r. 1879 rozšířila se škola na dvojtřídní, upravena učebna pro druhou třídu a při ní byt učitelův z bývalého obecního hostince uprostřed vsi, kdež posud se nalézá.

Na škole této působili: Josef Bláha (1785), Václav Kodym, Jan Zajíc, kterýž opustiv učitelství koupil sobě v Kolíně domek a tkalcoval, Jan Boháč, Matěj Choděra (1814 – 59) a syn jeho Josef Choděra (1859 – 91). Neúnavné, po 77 roků trvající práce obou posléze jmenovaných učitelův osadníci vděčně sobě připomínají. Když odešel Josef Choděra na odpočinek, nastoupil po něm Karel Chobot.
Místo podučitelské zastával Karel Chobot (1879 – 91), potom Josef Volek (od r. 1891).

Na vydržování školy dostává se staršovstvu zemské podpory ročních 500 zl. Mimo školu ve Velimi vydržuje sbor ještě nově vystavenou školu dvojtřídní v Předhradí (okres Poděbrady).

R. 1898 byly tu 2 třídy a 2 učitelé; žáků čítalo se 150, z nichž 72 chlapci a 78 děvčat.
Škola požívá polovice úroků ze 300 zl., kteréž r. 1889 paní Marie Novotná chudé mládeži odkázala (Kron. školní).