Nadpis


Zpět

Dolní Cerekev

Obec se nachází na rozhraní Čech a Moravy. Patřila k různým panstvím a statkům, před rokem 1848 k panství Nový Rychnov, poté k okresu Pelhřimov, od roku 1949, po zrušení zemské hranice, byla přidružena k jihlavskému okresu, ke kterému náleží i dnes.

Dolní Cerekev vznikla pravděpodobně v 1. polovině 13. století. V 15. století byla povýšena na městečko rodem Leskovců z Leskova, kteří též městečku udělili erb, který vycházel z jejich rodového erbu.

Vždy to byla obec zemědělského charakteru, i když byla uzavřena dvěma branami a měla několik řemeslnických cechů.

Dolní Cerekev - ze stránek Regionalistu

Protáhlé městečko podél silnice. Jedna brána, druhá brána. Ta druhá byla krásnější, byla bílá. Taková krajková čelenka na vráskách minulosti. Řidiči se na ni často zlobili, až jednoho dne se střetla s nákladním autem a krátce potom s tankem. Bůh ví, co tady dělal 16. prosince 1960. Památkáři požadovali rekonstrukci a okresní konservátor Arnošt Kába její záchranu. Dne 27. října 1961 byla za částku 2.971 Kčs demolována. Tanky mohly jezdit.

Otevírám půvabnou knihu Augusta Sedláčka Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl IV. Cerekvice Dolní. Od dávných dob patřila k biskupskému panství Řečickému. Dle pověsti založena jest Cerekvice tato roku 1224 Pražským biskupem Pelhřimem a dána jest německým osadníkům, odkudž povstal název její Německá Cerekvice. V urbáři arcibiskupském roku 1379 nazývá se také Cerekvicí Rynšovou, poněvadž ji měl před tím několik let Ryneš jinak Rynart z Cerekvice. Roku 1379 seděl tu nápravník nějaký Heřman, jenž byl povinen arcibiskupovi ve válkách sloužiti. Arcibiskup Kunrat z Vechty zastavil Řečici a Pelhřimov Janovi z Chotěmic do života, jenž roku 1436, 7. května do nějaké Cerekvice nového faráře podával... Tolik ze Sedláčkova úvodu do historie Dolní Cerekve. Škoda, že text není doplněn dobovou ilustrací, které jinak doprovázejí takřka každé popisované místo.
První písemná zmínka z roku 1352 uvádí: "Minus Czierequicz, Nova plantatio sive Neustift". Tedy novou osadu Menší Cerekvici s malým kostelíkem, neboť staročeské "cierkev" znamenalo drobnou dřevěnou svatyni, která byla pravděpodobně ve druhé polovině 13. století nahrazena stavbou kamennou. Zbytky jsou patrné v západní části obvodové zdi dnešního kostela. Prvním historicky doloženým zdejším farářem byl v roce 1358 Filip, syn Oldřicha ze Želetavy.

Faktem zůstává, že v předhusitských dobách byla ves převážně německou a tak udržovala živé styky s Jihlavou. Není se co divit, neboť tudy procházela jedna z prastarých komunikací. Svědčí o tom i celá řada zápisů v jihlavských městských knihách. Odtud víme, že v roce 1391 byl zdejším rychtářem Petr a po něm, v roce 1414, jistý Jehl. V roce 1389 už zde bylo celkem čtyřicet usedlostí, což je jistě obdivuhodné číslo. Ves zkvétala, byť byla od roku 1419 v držení zápisných pánů. Rozkvět neopomněl ani sféru duchovní, došlo ke zvelebení kostela a výstavbě věže. V roce 1457 je jako majitel uváděn Václav z Leskovce, jemuž král Jiří z Poděbrad zapsal roku 1466 tvrz a celou ves za jeho věrnost, kterou mu prokázal v bojích proti jeho domácím odpůrcům. Jeho syn Albert z Leskovce pak roku 1497 vyprosil na králi Vladislavovi "městečku Dolní Cerekvici" jarmark na den sv. Marka t.j. 13. července a právo vybírat týden před trhem a týden po něm clo. Povýšením na městečko získala Dolní Cerekev erb, který byl odvozen ze znaku Leskovců z Leskova. Červený štít se stříbrnou bránou a zdviženou mříží, po stranách brány pak dvě věže a mezi nimi křížem položené vidle a antický kříž. S drobnými obměnami byl užíván až do padesátých let 20. století, kdy byl na razítku MNV nahrazen státním znakem.

Další majitel Šebestyán z Leskovce připojil městečko k Řečickému panství. V té době zpustla zdejší tvrz a došlo ke sporům mezi Leskovci. Přesto roku 1556 zprostil Šebestyán dolnocerekvické poddané roboty orání za roční plat 2 kop splatných ve dvou termínech a nebo obojí roboty orné i ženné za plat 4 kop grošů českých. Po jeho smrti došlo v roce 1584 k dělení dědictví a tak Dolní Cerekev připadla Janovi z Leskovce. Netrvalo však dlouho a došlo opět k prodeji. Tentokrát za 500 kop grošů českých Kryštofovi staršímu z Leskovce, jenž ji připojil ke svému Rychnovskému panství.
V roce 1691 obdrželi zdejší obyvatelé od arcibiskupa Pražského právo svobodně obchodovat se solí a vínem. V úvodu zmíněné dvě brány tak získaly na významu a větší z nich, nazývaná Solná Brána, byla patrně přestavěna do podoby, kterou dokumentuje poslední snímek před demolicí z roku 1961.
V závěru 17. století se už zahojily všechny rány třicetileté války. Započala nejen přestavba starých usedlostí, ale také výstavba nových. Štíty domů dostávaly podobu barokní krajky. Důležitost práhlé návsi zdůraznil barokně přestavěný kostel sv. Maří Magdaleny, stojící uprostřed na mírné vyvýšenině. Ten byl od roku 1642 filiálním kostelem patřícím k Novému Rychnovu a teprve roku 1709 byl opět opatřen farářem. Opravu a rozšíření kostela v roce 1721 financoval ze svých úspor tehdejší farář Jugel. Podle pamětního nápisu na někdejším obrazu hlavního oltáře byl kostel roku 1723 "vystavěn od základů," což patrně znamenalo, že toho roku byly ukončeny všechny stavební práce včetně vybavení novým zařízením. Krátce na to došlo i na farní budovu se sousedící kaplankou, jak napovídá letopočet 1742 na spojovací bráně mezi oběma objekty. Pak dochází k tragickému požáru a tak kostel v letech 1763 - 1765 pustne. Následná rekonstrukce přinesla nejen celkovou opravu, ale také v letech 1794 - 1796 nové zastropení.

Pokud jde o zařízení, pak hlavní novobarokní oltář z roku 1896 byl navržen Bedřichem Wachsmannem a doplněn byl původními plastikami z roku 1723. K zajímavostem patří torsa dvou křtitelnic. Ta nejstarší masívní kamenná nádoba je umístěna v podvěží a byla patrně součástí zdejšího raně středověkého kostela. Druhá představuje barokní cínovou nádobu křtitelnice z roku 1740, což dokazuje nápis vyrytý na jejím víku: BILA LITA OD FRANCE HANSCHE, KONWARZE, IGLAWSKEHO ROKU 1740 DNE 3. JUNY.

U kostela stojí kříž z roku 1869 a v západní části návsi sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého, pořízený místním ševcem O. Procházkou v roce 1715. Mimo vesnici můžeme spatřit skoro metr vysoký kámen s křížem a kopím, místo neznámé tragické události.

Události. Kolik asi bylo těch radostných a kolik smutných. Otevřeme-li dolnocerekvickou pamětní knihu, pak rok 1800 začíná průchodem ruských vojsk vracejících se z války. Generál kozáckých oddílů Kurnakov, generál pěších oddílů Zelichov a Izmael, ti všichni s doprovodem. Vojsko po barácích a po stodolách, a jak už to tak chodí, generalita na faru, kterou všichni pokládali za zájezdní hostinec. A pan farář Josef Jeřábek, vlídný a hodný člověk, nezklamal. Jedlo se a pilo co hrdlo ráčí a zadarmo. Za pár let, 15. prosince 1805, pochoduje tudy vítězná francouzská armáda od Slavkova. Celý měsíc se povaluje v každém domě na padesát vojáků. Důstojnictvo opět sídlí na faře u nového pana faráře Josefa Wernhardta. Samí plukovníci a podplukovníci, samá dobrá jídla, víno, pivo, rosolka a káva. Sotva je sklizeno se stolů, přichází rok 1814 a spolu s ním další vítězové, Rakušáci a Prušáci. Jakoby nebylo ani poražených. A opět prvotřídní strava a holdování u dlouho do nocí. Dne 5. srpna 1814 si Solná Brána a lidé oddechli.
V závěru nesmíme zapomenout na školu. Byla zde zřízena někdy ve druhé polovině 18. století v domě čp. 32, kde se říkalo U Varhaníků. Tehdejší farní učitel Jan Šoula a podučitel Josef Šoula měli povinnost zvonit na modlení a za to dostávali jeden korec žita ročně. V roce 1799 se už vyučovalo ve dvou třídách. Nákladem arcibiskupské patronátní správy byla první školní budova postavena v roce 1825. Počet dětí však narůstal a tak počátkem 20. století bylo rozhodnuto o výstavbě nové školy. Celých dvacet let trvala vleklá jednání - stavět, nestavět. Konečně dne 28. října 1927 byla moderní školní budova předána slavnostně do užívání.

Devatenácté století přineslo městečku čtyři výroční trhy. Bylo zde napočítáno 163 domů a 1.090 obyvatel. Dvacáté století přineslo lecos. Ve Státním okresním archivu je těch událostí nespočet.

Nezbývá však už mnoho místa. Poděkujeme proto panu starostovi za pozvání, ale také za péči o rozkvět Dolní Cerekve. Za opravu památek. Za obnovu slunečních hodin, abychom věděli, která že bije... Dále hudebnímu skladateli Karlu Pádivému, jehož rodný dům zdobí pamětní deska a tóny jeho hudby rozeznívají zdejší náměstí. A nakonec kronikáři Vladimíru Křišťanovi za více jak čtyřicetiletou pečlivou a úctyhodnou starost o vedení zdejší obecní kroniky. Zrcadlo nastavené každé době. A tak konečně otázkou z jedné staré pohádky: Zrcadlo, zrcadlo, kde je na světě nejkrásněji...? (Odpověď je obsažena v celém tomto povídání). Nashledanou v Dolní Cerekvi.