Zpět

Jak jsem byla na Vysočině

Tak jsem v pondělí 28. března 2005 naprosto neplánovaně vyrazila na Vysočinu - do Mrákotína, Strachoňovic a Dolní Vilímče. Cesta to byla neplánovaná, ale řekla jsem si, že když už mám náhodou jeden (první březnový) volný den, tak toho využiju. Vzala jsem auto a vyrazila z Brna směrem na Telč. Nadávala jsem cestou jak špaček - kdo tuhle silnici zná, ví velmi dobře, proč tomu tak bylo.. Silnice připomínající chvílemi spíš tankodrom, mlha.. Nic moc, abych pravdu řekla.

První zastávka byla v Olšanech. Bydlí tam můj praprastrýc Josef Musil se svou manželkou. Nevěděla jsem, jestli budou doma, protože změnili telefon, ale riskla jsem to - a vyplatilo se to. Strejda byl moc rád, že jsem se zastavila, neviděli jsme se asi pět let.. Dozvěděla jsem se několik novinek o tom, kdo kde bydlí, kdo už nežije (bohužel i jedna prateta, kterou jsem ten den chtěla navštívit..), kdo má už vnoučata.. Zůstala jsem tam jen asi půl hodiny, přece jen jsem toho za ten den chtěla stihnout moc a moc. Dostala jsem od nich krásný dárek - fotku mé prababičky Marie Musilové společně se strejdou a místním knězem z jedné pouti zhruba před 30 nebo 35 lety. Ta časem přibyde, ten momentálně ji ještě nemám v elektronické podobě. Před odjezdem jsem si strejdu ještě vyfotila, abych vůbec měla nějakou jeho fotku..

A v Olšanech také začalo poprchávat. Toho jsem se celou dobu bála, protože jsem chtěla hodně fotit, takže jsem potřebovala spíš sluníčko než zataženou oblohu. Žel, nepodařilo se.. :o( Jak se jednou rozpršelo, nechtělo přestat.. Přes Telč jsem projela jen ve slabém mrholení.. Ale jak jsem dojela do Hamru (část Mrákotína), začalo pršet trochu víc. V Hamru jsem chtěla navštívit tetu Bálkovou - ale nedozvonila jsem se.. A jak jsem se dozvěděla od sousedů, odjela v neděli večer zpátky do Jindřichova Hradce, kde bydlí. Jo, to je holt pech. Vrátila jsem se zpátky do Mrákotína, abych se podívala na hřbitov. Prošla jsem první řadu hrobů a začalo pršet ještě víc. To se koneckonců dalo čekat. Hledala jsem hroby, na kterých se vyskytují jména mně známá - a že jich tam bylo požehnaně. Ale ten, co jsem hledala nejvíc, hrob rodiny Musilových, ne a ne najít. Zeptala jsem se jednoho starého pána, který se na hřbitově pohyboval, díky jeho navigaci jsem nakonec ten správný hrob našla a vyfotila. To už jsem byla promočena až na kost, protože pršet nepřestávalo, naopak pršelo víc a víc. A to jsem se ještě potřebovala stavit na návsi, abych vyfotila kostel a ty správné domy. Přiznám se, že jsem to nakonec celkem odflákla, protože jsem neměla sílu - a navíc jsem se bála o foťák. Ten naštěstí déšť přežil...

Když jsem odjížděla z Mrákotína, byla jsem pevně rozhodnutá, že jedu rovnou do Dolní Vilímče za příbuzenstvem, abych se usušila, protože jsem odmítala absolvovat další focení v dešti. Pustila jsem si v autě topení naplno a rozjela se přes Telč do Vilímče. Překvapilo mě, že jsem i po těch letech, co jsem v Telči a okolí nebyla, trefila správnou cestu.. Dojela jsem do Zvolenovic, kde se odbočuje jak na Vilímeč, tak na Radkov.. A co myslíte, kam jsem odbočila? No, na Radkov. Protože v mezičase přestalo pršet, tak jsem si řekla, že se stavím podívat na tamním hřbitově. Vyfotila jsem si hrob Trojanových (nakonec mám tedy dvoje fotky, svoje a od Mojmíra, který je také udělal o víkendu) a pak zamířila do Strachoňovic. Chvíli jsem tam bloudila jak ztracená ovečka, ale nakonec jsem našla oba grunty, které jsem hledala, čp. 12 (Janoušek) i 14 (Bártů) - a Mojmír měl dobrý odhad. Fotil správný dům, já jsem si to ještě ověřila u jedné paní ve vsi, kterou jsem náhodou odchytila. Povyprávěla mi o tom, co se se statky stalo, proč jsou oba tak zanedbané.. O tom ale napíšu víc u jednotlivých rodů.

Ze Strachoňovic už jsem jela do Vilímče - naštěstí už ne polní cestou, kterou bych se neodvážila jet, ale celkem novou asfaltkou, která funguje za pěkného počasí jako cyklostezka. Takže za chvilku jsem byla ve Vilímči.. Správný dům jsem našla hned - poznala jsem ho díky Mojmírovým fotkám. Zapíchla jsem to před ním, zazvonila a čekala, co bude. Vyšel otec mé praprapraprasestřenice Marie, který mi řekl, že Marie před chvílí odešla ke své sestře - popsal mi cestu, jak se k ní dostat.. A já šla. Kupodivu jsem našla správný dům, ale nemohla jsem se doklepat, takže jsem chvíli počkala - a pak vyšla ven Marie, která na mě zůstala jen koukat, že už jsem dorazila.. :o) Byla jsem pochopitelně ohlášená, nedovolila bych si dojet bez ohlášení.. Vrátili jsme se do čp. 22, kde jsem dostala prvně oběd a pak záplavu nejrůznějších informací, dokumentů, rodných listů, svatebních smluv, oddacích listů - no prostě všeho. Koukala jsem na to jak puk, protože rodina má zachované rodné listy atp. z 2. poloviny 19. století, kdy si nechávala ze zatím neznámého důvodu dělat kompletní výpis snad ze všech matrik. Stojí to za to - většinu mám nafocenou, jakmile je zpracuju, přijdou na stránky.

Teta vypráví..

A Mariina maminka vyprávěla.. O statku, o hospodě, která tam byla.. Marie se přidávala, povídala o tom, jaké střepy našli na zahradě (a pochoitelně mi je i ukázala - mám fotky). Pak mě provedla celým statkem, ukázala všechno - od starého vývěsního štítu po mlátičku, která dnes stojí ve stodole zaskládaná dřívím. Popovídala o tom, co jí vyprávěli její prarodiče.. Prostě tolik zážitků, že nevím, čím začít. Odpoledne jsme s Marií zajely na hřbitov v Nové Říši, kde leží Mariini předkové - bohužel mi po vyfocení jednoho hrobu došly baterky ve foťáku, náhradní jsem neměla - ale nebyla jsem tam naposledy, takže se nebojím, že bych hřbitov nenafotila.. :o)

V půl páté jsem se musela sebrat a jet zpátky do Brna - po cestě jsem totiž nabírala další lidi.. Bylo mi líto, že musím odjet.. A už se těším, až se zase do Vilímče vrátím.